ON THIS DAY

18. července 1976: Gymnastická dokonalost Nadii Comaneciové

Vzpomenete si, kdo byl největší gymnastickou hvězdou aktuálního mistrovství světa? Anebo tušíte aspoň, kdo si odvezl nejvíce zlatých medailí z posledních olympijských her? Pokud nepatříte mezi hrstku gymnastických fajnšmekrů, tak zřejmě nikoli.

Přesto to není tak dávno, kdy nejlepší světoví gymnasté a gymnastky byli globálními sportovními hvězdami. Kdy snad každý fanoušek znal jména japonských šampionů a bez problémů si vybavil tvář Věry Čáslavské, Olgy Korbutové – a nebo Nadii Comaneciové. A znal je pouze díky jejich sportovnímu umění, ničemu jinému.

Drobná rumunská dívenka oslnila svět na olympiádě v Montrealu v roce 1976. V době, kdy se teprve chystala k oslavě patnáctých narozenin. Nesmělá školačka se ocitla ve světle ramp a zůstává v nich vlastně až do dneška. Dotkla se slávy, za niž ovšem musela zaplatit i mnoha ústrky a dobrodružným životem.

Nadia Comaneciová se narodila v roce 1961, ve  městě Onesti. Čtyři roky po jejím narození bylo po tehdy zesnulém komunistickém vládci Rumunska přejmenováno na Gheorghe Gheorghiu-Dej a  jméno neslo až do  poloviny 90. let.

Do doby, kdy už Nadia Comaneciová žila na americkém kontinentě.

Ale zpátky do 60. let. Rodina Comaneciů nebyla bohatá, vlastně jako tehdy skoro žádná rodina v Rumunsku. Otec Gheorghe byl automechanik, matka Stefania-Alexandrina pracovala jako dělnice v továrně. Přesto dceru v šesti letech přihlásili do místní experimentální gymnastické školy, kterou vedl Béla Károlyi.

Tehdy tento bývalý juniorský boxerský šampion a reprezentant v hodu kladivem s trénováním gymnastů teprve začínal, ale jednou si bude do životopisu hrdě psát, že vedl devět olympijských šampionů a patnáct mistrů světa.

Jeho metody byly svérázné. Tvrdé. Podle dnešních měřítek by naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu týrání dětí a Károlyi by zřejmě dávno seděl ve vězení. Mnohé jeho bývalé svěřenkyně dnes hovoří o bití, ranách pěstí, ponižování a brutálním zacházení. Jednou z mála, která o něm odmítá mluvit negativně, je Nadia Comaneciová. „Život je pro každého těžký. Kdyby existovala lehká cesta, po které se dá jít k úspěchu, bylo by to skvělé. Ale žádná taková neexistuje,“ prohlásila nedávno poněkud vyhýbavě k tématu Károlyiho metod.

Upřít se jim nedá snad jediné – že opravdu k úspěchům vedly.

Problém s displejem

Už v osmi letech Nadia cvičila na národním mistrovství a skončila třináctá. Obrečela to, tak jí Károlyi slíbil, že už třináctá nikdy nebude. A nebyla.

Za další dvě sezony už nastupovala za juniorskou reprezentaci a ve třinácti ovládla mistrovství Evropy dospělých v norském Skienu, odkud si přivezla zlaté medaile z víceboje, přeskoku, bradel a kladiny, jen v prostných byla druhá.

Svět viděl novou hvězdu v plné kráse. Po dalším úspěchu na předolympijských závodech v Montrealu bylo jasné, že bude patřit k hlavním favoritkám soutěží pod pěti kruhy. Tisková agentura UPI vyhlásila čtrnáctiletou rumunskou dívenku nejlepší světovou sportovkyní roku 1975.

Embed from Getty Images

Před olympijskými hrami v Montrealu inovovala švýcarská firma Omega světelné tabule, a když designéři chystali i nové pro gymnastické soutěže, kontaktovali MOV s dotazem, jak mají vypadat. Stačí, když budou mít tři displeje, aby se tam vešly známky jako 9,60 nebo 9,85? Nebo je nutné udělat i čtvrtý pro 10,00?

„Budou stačit tři displeje,“ zněla odpověď.

Funkcionáři nepředpokládali, že na olympijských hrách někdo dosáhne takové dokonalosti, že se dotkne gymnastického nebe.

Jenže tu byla Nadia Comaneciová. V březnu 1976 získala na American Cupu v newyorské Madison Square Garden desítku za přeskok a absolutními známkami byla hodnocena i její vystoupení na turné v Japonsku.

A pak přišel 18. červenec a s ním první olympijské klání, týmová soutěž. Comaneciová vyšvihla na bradlech náročnou a technicky dokonalou sestavu, nad níž se tajil dech. Rozhodčí se chvíli radili, pak na světelné tabuli naskočila známka 1,00.

V publiku to zahučelo. Diváci byli zmateni a nechápali.

Potom jim došlo, že displej je příliš malý pro tak velký výkon a že tam správně má svítit údaj 10,00. Hala začala bouřit nadšením. Poprvé v olympijské historii padla desítka, známka za naprostou dokonalost. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že rumunský tým nakonec obsadil až druhou příčku.

Comaneciová obdržela v individuálních disciplínách dalších šest desítek a stala se největší hvězdou Her. Když se řeklo „Nadia“, sportovní fanoušci věděli, o kom je řeč. Školačka měřící 150 centimetrů a vážící 39 kilogramů za sebou nechala všechny skvělé sovětské soupeřky – kdo dnes vůbec ví, že dvě desítky, za přeskok a prostná, si vysloužila i Nellie Kimová?

Poprvé v životě se Comaneciová dostala do středu zájmu světových novinářů. Žasli nad její dětskostí a  zároveň neopomněli napsat, že připomíná dobře zkonstruovaný stroj na vítězství, který neprojevuje emoce. Jako by snad ze všech těch zlatých medailí a desítek ani neměla radost.

Embed from Getty Images

Žurnalisté z BBC, UPI i Associated Press ji ocenili titulem nejlepší světová sportovkyně roku. Zcela jiné uvítání ji čekalo doma v  Rumunsku – stala se nejmladší nositelkou řádu Hrdiny socialistické práce…

Kariéra Comaneciové nekončila. Ještě vyhrála spoustu závodů, ale montrealské dokonalosti už nikdy nedosáhla. Zcela jistě i proto, že povyrostla. Když za dva roky přijela na světový šampionát do Štrasburku, byla už o 18 centimetrů vyšší a také znatelně přibrala.

Sice znovu získala zlato na kladině, ale přeci jen to nebylo stejné jako dřív. „Dávno nepřipomíná kotě. Je z ní dospělá osmnáctiletá žena, která nosí podprsenku a holí si podpaží,“ všimli si angličtí novináři na moskevské olympiádě v roce 1980.

Embed from Getty Images

Vybojovala tam dvě zlaté medaile, ale o další ji připravili rozhodčí. Verdikt 9,85 za kladinu, který jí zhatil obhajobu titulu ve víceboji, rozpoutal velké kontroverze. Rozhodčí se o známce dohadovali půl hodiny. Podobné to bylo i s kladinou, byť ji nakonec vyhrála.

Domů si Comaneciová kromě čtyř medailí (dvou zlatých a dvou stříbrných) odvezla dvě ohodnocení známkou 10, ale také hluboké přesvědčení, že už v Sovětském svazu nikdy závodit nebude. A skutečně. V roce 1981 ještě pobrala pět triumfů na univerziádě, na následný světový šampionát do Moskvy už však cestovala s týmem jen jako turistka. Držela kamarádkám palce, do soutěží nastoupit odmítla.

Byl to konec její kariéry.

Ve dvaceti letech, jak tehdy bylo zvykem, se už gymnastky považovaly za staré.

Život pod dozorem

V Rumunsku se stále těšila velké popularitě a zpočátku i přízni režimu. Mělo to svůj pragmatický základ. Comaneciová byla často zvána na exhibice na Západ a odtud churavějící rumunské ekonomice plynuly důležité obnosy ve valutách. Například za šňůru po USA inkasoval stát čtvrt milionu dolarů, ona se musela spokojit s tisícovkou.

Tam ovšem přišel průšvih, který ovlivnil její další život.

O politický azyl požádali trenér Béla Károlyi s manželkou i Comaneciové bývalý choreograf Géza Pozsár. Tím se její další cestování omezilo prakticky jen na socialistické země. Na olympiádu do Los Angeles, kterou Rumunsko nebojkotovalo, ještě směla letět, ale byla celou dobu pod dozorem. Pak spadla klec. Na Hry do Soulu už ji MOV zval marně.

„Psalo se o mně, že si žiji v Rumunsku jako rocková hvězda, ale nebyla to pravda. I já jsem musela stát ve frontách a také jsem byla sledována tajnou policií,“ vyprávěla později. „Když utekl Károlyi, můj život se naprosto změnil. Začala jsem si připadat spíš jako vězeň. A vlastně jsem jím byla.“

Její jméno se vrátilo na první stránky světových novin nečekaně 29. listopadu 1989.

Ve východní Evropě se tehdy hroutil jeden komunistický režim za druhým, jen ten rumunský stále odolával. Comaneciová se rozhodla na nic nečekat a utéct na Západ. Spolu s šesti dalšími přáteli se přes les dostala do Maďarska. V Budapešti vydala prohlášení, že si zvolila svobodu a dobrovolně opustila zemi, kde nechala dům, medaile i příbuzné. „Nikomu jsem nemohla říct, že odcházím. Ani s rodiči jsem se nemohla rozloučit,“ řekla.

Jedna z prvních novinářských otázek zněla, jestli je pravda, že se z ní stala alkoholička. „Co blázníte? Dneska si v Rumunsku nemůžete koupit tolik pití, aby se z vás stal alkoholik,“ zavtipkovala.

Z Budapešti se dostala do Rakouska a odsud na začátku prosince odletěla na Floridu. Její přílet byl ovšem přijat s rozpaky. Z letadla nevystoupila okouzlující osmadvacetiletá kráska, ale žena s evidentní zálibou ve výrazném make-upu a nevkusném oblečení. A především zavěšená do hochštaplera Constantina Panaita, pokrývače a ženatého otce čtyř dětí, který v rumunské exilové komunitě neměl moc dobrou pověst.

Nepovedla se jí ani některá vystoupení před novináři, navíc musela kvůli jejich zájmu často měnit hotely a schovávat se.

Teprve po roce se dokázala od Panaita odpoutat, když i jí došlo, že se chce pouze na jejím jménu přiživit. S pomocí Károlyiho a dalších přátel se usadila v Montrealu, ve městě, kde dosáhla největších úspěchů. Brzy si opět získala srdce Kanaďanů a Američanů, na rozpačitý začátek jejího nového života se zapomnělo.

Vydala se na turné po kontinentě a propagovala gymnastické úbory a náčiní. Stala se i modelkou, točila reklamy a prosadila se jako vyhledávaná televizní spolukomentátorka.

Nakonec zřejmě našla i štěstí v osobním životě. Po letech se setkala s americkým gymnastou Bartem Connerem, dvojnásobným olympijským vítězem z Los Angeles, a v roce 1994 se zasnoubili. Po čase se vydali do Rumunska – poprvé od jejího útěku i pádu komunismu. Jejich svatba v Bukurešti se stala společenskou událostí roku a živě ji přenášela státní televize.

Američanka

V roce 2001 dostala Comaneciová i americké občanství, o pět let později se jí narodil syn Dylan Paul. Rodina se usadila v Oklahomě, odkud olympijská vítězka létá za společenskými povinnostmi. A že jich není málo. Stala se čestnou rumunskou konzulkou v  USA, čestnou předsedkyní Rumunského olympijského výboru i členkou vedení Mezinárodní gymnastické federace.

Píše knihy, setkává se s vysoce postavenými politiky i dalšími celebritami, vlastní obchody se sportovním zbožím, přednáší. Jako by si chtěla vynahradit všechno, o co ji v 80. letech připravil život v Rumunsku.

Embed from Getty Images

S  manželem založili produkční společnost, která má v názvu „Perfect 10“. Každý ví, komu patří.

Jednou provždy se tak bude označovat její skvělé vystoupení na olympijských hrách v Montrealu, jež už žádná z dnešních ani budoucích závodnic nevyrovná. Podle současných pravidel totiž smějí na OH startovat jen gymnastky starší šestnácti let a také se změnilo bodování, v němž už za známku dokonalosti není považována desítka.

Kdo chce vidět, jak vypadá „Perfect 10“, musí se podívat do filmového archivu. Na čtrnáctiletou dívenku Nadiu Comaneciovou s červenobílou mašlí ve vlasech.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.