ON THIS DAY

4. července 1982: Víc než jen fotbal aneb MS pod vlajkami Solidarity

Když v roce 1956 vtrhly sovětské tanky do Maďarska, stal se následující olympijský zápas ve vodním pólu pro maďarské hráče i fanoušky víc než jen sportovní událostí.

Když o dvanáct let později potkal podobný osud Československo, dvě utkání proti sborné na příštím hokejovém šampionátu (a mnohá další v následujících dvaceti letech) měla silný politický podtext.

Poláci sice nemuseli v časech studené války odolávat invazním armádám, ale když na fotbalovém mistrovství světa v roce 1982 nastupovali proti Sovětskému svazu v utkání, které mělo rozhodnout, kdo postoupí do semifinále, byla to pro ně velmi emotivní chvíle.

Nejen kvůli historické nevraživosti vůči všemu ruskému – ačkoli většina fotbalistů v dresech s nápisem CCCP byli Gruzínci a Ukrajinci, hráči tehdy špičkových evropských týmů Dinamo Tbilisi a Dynamo Kyjev.

V zemi totiž od 13. prosince 1981 panoval válečný stav. Stan wojenny. 

Bacil kontrarevoluce

Polskou touhu po svobodě utnul puč generála Jaruzelského, a byť Sověti oficiálně zůstávali stranou, každému bylo jasné, že bez brutálního nátlaku moskevských komunistů by k téhle situaci nikdy nedošlo.

Bylo zakázáno nezávislé odborové sdružení Solidarita (Solidarność), zesílena cenzura, první opoziční předáci putovali za mříže, obyvatelé byli dokonce na měsíc odstřiženi od telefonní sítě.

A nová politická realita se pochopitelně dotýkala i fotbalu.

Naštěstí pro Poláky kvalifikace na MS byla už minulostí. Ale i ta přinášela problémy. Vnitřní (po revoltě čtyř hráčů v čele se Zbigniewem Boniekem byl vyměněn trenér) stejně jako mezinárodní.

Hlavním soupeřem v pouze tříčlenné kvalifikační skupině totiž bylo Východní Německo. A protože v něm panovaly obavy, že by ze sousední země mohl přeskočit „bacil kontrarevoluce“ (jak polskou atmosféru let 1980 a 1981 popsal stranický list Neues Deutschland), nesměli němečtí fanoušci cestovat na zápas do Chorzówa a polští měli pro změnu zákaz vstupu na území NDR.

Peripetie proletářského internacionalismu dokreslovala i skutečnost, že k utkání v Lipsku si Poláci raději vezli svoje jídlo a pití.

Horší pro svěřence Antoniho Piechniczeka ovšem bylo, že příprava na vrcholný turnaj měla k ideálu daleko.

Kvůli válečnému stavu nikdo ze soupeřů nechtěl přijet do Polska. Výjimkou bylo utkání proti SSSR ve Varšavě v březnu 1982, které se odehrálo za mimořádných bezpečnostních opatření.

Ani cestování ven nebylo jednoduché.

Navíc země se dostala do další ekonomické krize, vlastně na pokraj bankrotu, a peněz na rozdávání neměl ani fotbalový svaz.

V téhle atmosféře vyrazil národní tým na šampionát do Španělska.

A ne sám. Režim povolil cestu také asi osmi stovkám fanoušků. Byli to první polští turisté, kteří od vyhlášení válečného stavu směli vycestovat na Západ. Proklepnutí byli důkladně. Nakonec byl výjezd povolen převážně jen ženatým, jejich rodiny ovšem musely zůstat doma.

I tak se velká část fanoušků nevrátila. Někteří z nich nedojeli ani do Španělska a už cestou požádali o azyl v Západním Německu nebo Francii. Případně jejich hlavní starostí bylo nakoupit silně nedostatkové zboží a poslat ho do Polska.

Utěšit lidi doma

Základní skupinou prošli Poláci bez porážky, při skóre 5:1.

Šampionát tehdy hrálo poprvé čtyřiadvacet týmů, a proto novinkou byla druhá skupinová fáze, po třech účastnících, z nichž vítězové postupovali do semifinále.

Tam na Poláky nejdřív čekala Belgie a pak Sovětský svaz.

První zápas skončil jasným výsledkem 3:0, hvězdou dne byl autor hattricku Boniek. Sověti stejného soupeře zdolali 1:0, a tak o postupujícím rozhodoval závěrečný duel východoevropských týmů.

Byl to okamžik s nádechem ironie.

Před startem šampionátu se všichni zainteresovaní modlili, aby souhra výsledků proti sobě nepostavila mužstva Anglie a Argentiny, protože válka o Falklandy skončila teprve den po zahájení turnaje.

Případnou fotbalovou konfrontací Poláků se Sověty si ovšem nikdy moc hlavu nelámal.

Asi i proto, že z jedné země přijely jen stovky fanoušků a z druhé se na stadion dostali maximálně zaměstnanci ambasády a agenti všech možných odstínů.

„Bude to zápas jako každý jiný. Chceme vyhrát a postoupit,“ odpovídali většinou polští fotbalisté, když se jich zahraniční novináři ptali na ostře sledované utkání.

Ale opak byl pravdou.

I ve světě měli jasno, jak výjimečný zápas se na MS hraje

Fanoušci v Polsku se chystali na sledování zápasu jako na velkou událost. Byl pro ně možná důležitější než všechny duely před osmi roky v Západním Německu, kde národní tým obsadil třetí místo.

Poláci žijící v zahraničí si zamlouvali kina a sály, aby mohli utkání sledovat společně. V amerických městech se skládali na kabelovou televizi s vysílacími právy na tenhle podivný turnaj, co zajímá hlavně Evropany a Jihoameričany.

„Naší povinností je vyhrát, abychom lidem doma poskytli trochu útěchy,“ vybočil nakonec ve Španělsku z řady útočník Boniek.

Asi mohl mluvit o něco otevřeněji než ostatní spoluhráči, protože měl čerstvě podepsanou smlouvu s Juventusem a věděl, že jeho další kariéra už s Polskem spojená nebude. Nebo nutně nemusí být.

„Myslíte politickou útěchu?“ zeptal se pro jistotu jeden z novinářů.

„A co čekáte, že vám odpovím?“ pokýval hlavou Boniek.

Solidarność zakázaná i ve Španělsku

Sověti šli do utkání se zkušenějším týmem a byli považováni za mírné favority.

Na turnaji ztratili jediný zápas, v úvodu prohráli 1:2 s famózními Brazilci generace Zica, Socratese a spol. Předtím jasně ovládli svou kvalifikační skupinu: v osmi zápasech dali dvacet gólů, inkasovali jen dvakrát.

Zároveň však měli horší výchozí pozici. Museli zvítězit. Polákům stačila remíza.

Embed from Getty Images

Utkání se hrálo v Barceloně na Camp Nou a pětašedesát tisíc převážně španělských fanoušků mohutně skandovalo: „Polska! Polska!“

Navíc když obě mužstva nastupovala na hřiště, na tribunách se objevilo několik velkých transparentů s nápisem SOLIDARNOŚĆ, jeden hned za brankou Rinata Dasajeva. K obrovskému nadšení Poláků, kteří zápas sledovali doma u televizních obrazovek.

Dlouho tam však nezůstaly.

Kupodivu nevadily představitelům polského fotbalu, nýbrž Sovětům. Viceprezident FIFA Vjačeslav Koloskov společně s kolegou z Kolumbie dosáhli toho, že je španělská policie musela odstranit. Pochopitelně za pískotu diváků na stadionu.

Jedna z mnoha ostud v historii FIFA: španělská Policía Nacional na nátlak Sovětů odstraňuje transparenty

„Sport se nemá míchat s politikou. Tohle je mistrovství světa ve fotbale, ne politické shromáždění,“ odvolala se FIFA na tradiční formulku diktátorů a jejich užitečných idiotů.

Přitom samotný zápas nebyl přehnaně tvrdý. Pět žlutých karet, to bylo v normě.

Pro neutrálního diváka vlastně nuda.

Sověti si nedokázali piradit s polskou defenzivou, zvláště Oleg Blochin byl skvěle pokrytý. Ve druhé půlce vystřelili jedinkrát na branku.

Poláci bez problémů drželi remízu a mohli se kochat pohledem na stále nervóznějšího soupeře. Užíval si to zvláště útočník Włodzimierz Smolarek driblinky u rohového praporku.

Nakonec na světelné tabuli zůstal výsledek 0:0.

Embed from Getty Images

Nebyl to zápas, který by se krásou zapsal do historie, ale pro Polsko měl zásadní význam. Mužstvo postoupilo do semifinále a navíc Sověty poslalo domů.

Těžko říct, co pro ně bylo důležitější.

Vítalo je sedm tisíc lidí

„Transparentů jsem si nevšiml, sledoval jsem zápas,“ odbyl trenér Piechniczek novinářský dotaz na incident s protikomunistickými nápisy. Ale pak dodal: „Fanouškům bych chtěl každopádně poděkovat. Díky nim jsme se cítili jako doma.“

Ostatně ani on nebyl žádný přítel východního obra. Za války jeho otec padl do sovětského zajetí a domů se už nevrátil. Za mrtvého byl prohlášen 9. května 1945.

V Polsku se remíza a postup slavily, jak to jenom ve válečném stavu bylo možné. Lidé aspoň na chvíli mohli zapomenout na prázdné regály v obchodech, na všudypřítomné vojáky, na mizící závany svobody.

Pro tým trenéra Piechniczeka měl však nervózní závěr utkání se SSSR jeden nepříjemný důsledek. V 88. minutě dostal žlutou kartu i Boniek a nemohl nastoupit do semifinále proti Itálii.

Dostal ji za zdržování. Na turnaji, kde bez napomenutí vyvázl i německý gólman Toni Schumacher po knokautu Francouze Battistona…

Semifinále pozdější světoví šampioni vyhráli 2:0, když oba góly dal Boniekův budoucí spoluhráč Paolo Rossi.

Poláci si spravili chuť aspoň v zápase o třetí místo. Porazili Francii 3:2 a zopakovali si tak osm let starou bronzovou radost. Byl to i zatím jejich poslední reprezentační úspěch.

Národní tým při návratu domů vítalo na sedm tisíc nadšených fanoušků.

▪▪▪▪

A pointa z dnešních dnů?

Vjačeslav Koloskov – ten, který zařídil odstranění transparentů Solidarity z barcelonských ochozů – je stále velmi aktivním fotbalovým diplomatem.

Měl výraznou zásluhu na udělení šampionátu 2018 Rusku.

Ostře vystupoval proti tomu, že Ukrajinci loni na EURO a letos v baráži měli na dresech mapu své země i s Krymem.

Veřejně podporuje začlenění klubů ze separatistických republik na východě Ukrajiny do ruských soutěží.

A konečně: v únoru se opřel do Poláků za to, že se okamžitě po zahájení války na Ukrajině rozhodli nenastoupit v baráži světového šampionátu proti Rusku.

„Je to vydírání. Předpokládám, že se bude hrát na neutrální půdě, a pokud Poláci odmítnout nastoupit, FIFA je kontumačně vyřadí,“ plánoval tehdy.

Naštěstí se za posledních čtyřicet let svět přeci jenom změnil.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *