ON THIS DAY

8. prosince 1956: Největší exodus olympijské historie

Když před pětašedesáti roky uhasl v Melbourne olympijský oheň a sportovní svět pomalu začal obracet myšlenky k příštím letním Hrám v Římě, hodně členů maďarské výpravy tušilo, že jich se týkat nebudou. A pokud ano, tak v jiném reprezentačním dresu, jak doufali.

Rozhodli se totiž, že domů se nevrátí. V jejich zemi to vřelo už před cestou do Austrálie (mimochodem, letěli z Československa, kde z bezpečnostních důvodů trávili poslední část přípravy), a krátce před zahájením olympijských her se dozvěděli, že prodemokratickou revoluci krvavě potlačily sovětské tanky. Reformní premiér Imre Nagy byl zatčen přesně v den, kdy se v Melbourne začalo soutěžit o medaile.

Maďarští sportovci dávali od začátku najevo, na jaké straně stojí. Nebo aspoň většina z nich. Však když dorazili do Melbourne, nechali v olympijské vesnici sundat komunistickou vlajku a vyvěsili tradiční, bez srpu, kladiva a obilných klasů. Velký ohlas pak měla i jejich soutěžní vystoupení. Slavná „krvavá lázeň“, tedy semifinále turnaje vodního póla proti SSSR, nebo podobně emotivní duel v týmové soutěži šermířů.

Embed from Getty Images

Od prvních dnů se ovšem ještě jeden důležitý zápas odehrával v zákulisí. Několik zasvěcených hledalo cestu, jak co největšímu počtu maďarských sportovců umožnit emigrovat do USA.

Do hlavní roli byli obsazeni novináři z časopisu Sports Illustrated. Jejich angažmá nebylo náhodné – vydavatelem byl Henry Luce, ostře naladěný antikomunista, jemuž patřily i vlivné časopisy Time a Life, měl blízko k šéfovi Ústřední zpravodajské služby (CIA) Allenu Dulesovi a angažoval se také v National Comittee for a Free Europe, což byl spolek stojící za vysíláním rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Na místě mu pomáhali Charles Douglas Jackson, někdejší speechwriter a poradce prezidenta Dwighta Eisenhowera, a George Telegdy, tajemník exilové organizace Hungarian National Sports Federation.

Novináři v čele s šéfem melbournské mise Andrém Laguerrem (mj. politickým reportérem z časů Mnichovské dohody a veteránem od Dunkirku) měli za úkol kontaktovat maďarské sportovce a ujistit je, že s vědomím americké vlády podnikají kroky k jejich bezproblémovému odchodu do USA. Informace pak kódovaně posílali do New Yorku. Podle původních zpráv měla zájem až stovka členů maďarské výpravy.

Zatímco vydavatel Luce bral akci jako součást svojí soukromé války proti komunismu, Jackson viděl dál a jako zkušený politický hráč chtěl emigraci propagandisticky vytěžit. Proto jeho zájmem byl co největší organizovaný exodus.

Jedna věc totiž byla přesvědčit maďarské sportovce k emigraci a jiná věc byla přesvědčit je, aby si vybrali právě USA. Někteří chtěli zůstat v Austrálii, ostatně jen v Melbourne žila pětitisícová maďarská komunita, se kterou už navázali kontakty. Jiní měli nabídku z nedalekých Filipín, se zárukou, že okamžitě dostanou občanství. Další dávali přednost Itálii a Rakousku, aby byli co nejblíž domovu. Variantou pro židovské sportovce pak byl Izrael – tuhle cestu nakonec zvolila pětinásobná olympijská vítězka v gymnastice Ágnes Keletiová (a žila tam až do roku 2015, teprve pak se vrátila domů, kde letos v lednu oslavila sté narozeniny).

Jackson byl posedlý představou, že do USA přiletí letadlo společnosti Pan American Airways plné maďarských sportovců a stane se z toho celosvětová událost. Proto musel přesvědčit vládu, aby olympionikům ještě před odletem zaručila status emigrantů, bez tradičních vstupních pohovorů a jiných byrokratických procedur.

Nebylo to tak jednoduché. Kabelogramy putovaly z jednoho kontinentu na druhý, ale když 8. prosince skončily olympijské hry, stále nebylo nic jisté. Americká vláda měla plné ruce práce s desítkami tisíc maďarských uprchlíků, kteří se hromadili v utečeneckých táborech v Rakousku a Západním Německu, a osud několika olympioniků pro ni zase tak zásadní nebyl.

Embed from Getty Images

Po skončení Her směli sportovci, kteří nehodlali letět zpátky do Budapešti, ještě pár týdnů zůstat v americké části olympijské vesnice. Další se raději ukryli u krajanů žijících v Melbourne. Plní nejistoty i obav, jak jejich rozhodnutí dopadne na rodiny v Maďarsku.

Nakonec Jackson zatahal za správné nitky a chaotická operace mířila k vysněnému finále. Pro cestu do USA se rozhodlo čtyřiatřicet členů maďarské výpravy, k nim se nečekaně přidali i čtyři rumunští vodní pólisté maďarské národnosti.

Speciál Pan American letící přes Honolulu přistál v San Francisku na Štědrý den. Díky pečlivé přípravě lidí ze Sports Illustrated vítaly emigranty zástupy novinářů a fotografů, zpráva o šťastném útěku maďarských sportovců, mezi nimiž bylo i deset olympijských vítězů, do největší demokracie světa se se stala mimořádnou událostí.

„Jsem nejšťastnější člověk na světě,“ svěřil se na letišti žurnalistům stříbrný šermíř Béla Rerrick, právník hovořící šesti jazyky. „Dostal jsem z domova tajnou zprávu, že manželce a dvěma dětem se podařilo uprchnout do Švédska a že za žádných okolností se tedy nemám vracet do Budapešti. Tak jsem tady a doufám, že se co nejdřív s rodinou uvidím.“

Podobné články se 25. prosince 1956 objevily na titulních stránkách většiny amerických novin

****

Největší exodus olympijské historie byl ovšem pouze první částí amerického plánu. Teď bylo třeba využít útěku propagandisticky, doma i ve světě, a zároveň co nejvíc usnadnit maďarským sportovcům aklimatizaci v USA.

K prvnímu cíli posloužila „The Freedom Tour“ – série exhibičních vystoupení po celé zemi, která měla navíc vydělat peníze pro olympioniky i na pomoc ostatním uprchlíkům z Maďarska.

Sportovci byli rozděleni do tří skupin. V první byli šermíři a gymnasté, ve druhé vodní pólisté, plavci a skokani do vody a třetí samostatnou jednotku tvořil běžec László Tábori. Právě tenhle košický rodák byl největším trumfem Jacksona a spol. Někdejší spoludržitel světového rekordu na 1500 metrů a třetí muž historie, který míli zaběhl pod čtyři minuty. Navíc s ním utekl i trenér Mihály Iglói, jenž vychoval tři světové rekordmany.

Než turné začalo, redakce Sports Illustrated, která celou akci sponzorovala, obeslala kolegy novináře s doporučením, jak o maďarských olympionicích psát. Měli s nimi mluvit pouze za přítomnosti oficiálních tlumočníků a vyvarovat se zpráv z druhé ruky. Na konci instrukcí byla připojena douška, že turné proběhne s podporou vlády a CIA. Aby bylo jasné, že negativní publicita není vítaná.

Emigranti na jaře a v létě 1957 úspěšně procestovali osmačtyřicet amerických států. Byli oficiálními hosty měst, univerzit i sportovních klubů. Navštívili Bílý dům, viděli Zvon svobody a setkali se s Louisem Armstrongem. Vyšlo o nich na osm set článků, byly natočeny desítky rozhlasových a televizních reportáží, členové týmu se objevili i ve slavné The Ed Sullivan Show na stanici CBS.

Sports Illustrated dokonce vydal speciální publikaci s profily všech maďarských olympioniků. „Přinesli k nám tři důležité věci: živoucí ukázku zarputilé myšlenky svobodného Maďarska, dovednosti olympijských vítězů v disciplínách, které Američané tolik neznají, a v neposlední řadě přinesli svůj talent a svoje touhy,“ psalo se pateticky v úvodu publikace.

V podobně nadšeném duchu referovaly na druhou stranu železné opony i Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

Jenže realita tak optimistická nebyla. I když se Američané snažili, aby maďarští sportovci bez větších problémů našli nový domov, ne vždycky se to podařilo.

Někteří olympionici si těžce zvykali na život v cizí zemi, jejíž jazyk se teprve museli učit, navíc pod tlakem negativních zpráv z Maďarska.

Dalším vadilo, že po počáteční euforii přišli o prominentní pozici. Zatímco doma byli obletovanými hvězdami, které se nemusely starat o nic jiného než o trénink a závodění, v USA se stali bezejmennými emigranty. Museli si najít práci nebo doufat, že získají stipendium na některé z univerzit. Americký amatérský sport byl opravdu amatérský a podmínky se nedaly srovnávat s těmi, jaké fungovaly v komunistické východní Evropě.

Kdyby hráli hokej nebo basketbal, měli by mezi profesionály všechno snazší. Podobně jako se ve Španělsku po emigraci skvěle uchytili fotbalové hvězdy Ferenc Puskás, Sándor Kocsis, Zoltán Czibor. Ale olympionici z ryze amatérských sportů si nemohli vybírat…

Někteří se proto brzy vrátili domů. Jako třeba plavci László Magyar a Gyula Dobay, šermíři Lídia a Jozsef Szákovicsové nebo zlatí vodní pólisté László Jeney s s Györgim Kárpátim. Často kvůli starostem o nemocné rodiče nebo proto, že se nepodařilo zařídit přesun zbytku rodiny do USA. Když pominuly největší represe a situace v Maďarsku se zklidnila, sama vláda se je snažila kontaktovat se slibem, že se můžou vrátit, bez hrozby trestu. Magyar tak už v roce 1958 na ME získal stříbro ve štafetě, Dobay bronz na kraulařské stovce, Szákovicsová se v roce 1964 stala olympijskou vítězkou.

Navíc sportovci byli zklamaní ze zjištění, že už nebudou smět závodit na světové scéně. I když jim původně byla slíbená účast na olympijských hrách v Římě 1960, nepodařilo se věc dotáhnout do konce. Jednak američtí politici nechtěli ani slyšet o tom, že by se lhůta pro udělení občanství měla vybraným sportovcům zkrátit z pěti let na dva roky (ostatně v 70. a 80. letech podobně dopadli Martina Navrátilová s Ivanem Lendlem), jednak se nepodařilo změnit pravidla MOV.

Stále platilo, že reprezentovat i novou zem na olympijských hrách není možné. Tedy pokud není splněna jedna ze dvou podmínek. První z nich byl sňatek – toho využila například česká diskařka Olga Fikotová po svatbě s kladivářem Haroldem Conollym, čtyři roky po Melbourne už závodila USA a ještě třikrát to na OH zopakovala. Druhou byl rozpad států nebo vznik nových. Lotyši, Litevci a Estonci tak po anexi mohli závodit za Sovětský svaz, olympionici z kolonií britského nebo francouzského impéria zase reprezentovat své rodné země, když získaly nezávislost.

Nic z toho se však maďarských emigrantů z Melbourne netýkalo. Za USA mohli startovat až po změně pravidel v roce 1964, jenže toho se dočkal pouze šestačtyřicetiletý kormidelník na osmě Róbert Zimonyi, který si z Tokia odvezl zlatou olympijskou medaili.

Článek z roku 1957, který měl dokládat, že jsou maďarští sportovci ve svobodných USA mnohem šťastnější než doma. Pro každého z nich to ale neplatilo.

Američané málem už v roce 1957 přišli o svůj největší trumf, Lászla Táboriho. Mílař dával opakovaně najevo, že není spokojený s tréninkovými podmínkami ani finančním zabezpečením. Rušil starty na závodech, stěžoval si, že práce v továrně na výrobu bot ho natolik vysiluje, že nemá čas ani pomyšlení na pořádnou přípravu. Vyhrožoval, že se i s koučem Iglóiem vrátí do Maďarska.

To by pro USA byla propagandistická katastrofa, dobře věděl Jackson, proto aktivoval kontakty na nejvyšších místech. Nakonec se pro Táboriho podařilo najít lepší práci v ocelárně v San Jose, kde měl volná odpoledne, a Iglói získal místo jako trenér klubu Santa Clara Valley Youth Village. Na jeho ročního plat ve výši dvanáct tisíc dolarů se po výzvě ve Sports Illustrated složili soukromí mecenáši, část daroval časopis Time a zbytek prostřednictvím Free Europe Comittee zařídily fondy CIA.

„Myslím, že by bylo snazší osvobodit Maďarsko než se postarat o naše maďarské sportovce. A vážně uvažuji, že to prezidentovi navrhnu,“ vtipkoval Jackson v korespondenci s předsedou klubu.

László Tábori se nakonec na rozdíl od některých zklamaných krajanů do Maďarska nevrátil, v USA žil až do své smrti v roce 2018

Tábori už USA reprezentovat nemohl, ale Iglói se nové vlasti odvděčil tím, že jí vychoval dva skvělé šampiony. Jim Beatty, jeho svěřenec ze Santa Clara, překonal tři světové rekordy a jako první zaběhl míli v hale pod čtyři minuty. Bob Schul v Tokiu 1964 vyhrál závod na 5000 metrů, což dosud žádný Američan nezopakoval. V roce 1970 však získal trenérské angažmá v Řecku a za oceán už se trvale nevrátil.

Ještě větší stopu v USA nechal Ervin Zádor, hrdina slavného utkání vodního póla proti Sovětům (viz titulní foto). V Kalifornii trénoval mladého plavce Marka Spitze, který pak v Mexiku 1968 a Mnichově 1972 získal dohromady devět zlatých medailí.

Další se realizovali mimo sportovní oblast. Najdeme mezi nimi univerzitní profesory, architekty, úspěšné podnikatele ze Silicon Valley i vynálezce carverboardu.

Sny o svobodě nakonec můžou mít mnoho tváří.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe.

One Comment

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *