ON THIS DAY

8. srpna 1992: Mise jménem Dream Team

Na začátku každého velkého vítězství je porážka. Platilo to i v případě „neporazitelného“ mužstva amerických basketbalistů z olympijských her v roce 1992, který do dějin vstoupil jako Dream Team.

Nebyla to ovšem jejich porážka, nýbrž neúspěch předchůdců na soulské olympiádě. Přivezli jen bronz, což se v amerických basketbalových kruzích rovná ostudě. Vždyť od roku 1936 až do barcelonských Her jen třikrát Američané nezískali zlato. V roce 1972 je o ně skandálními verdikty na konci finálového zápasu připravili rozhodčí, v roce 1980 USA olympijské hry bojkotovaly a v roce 1988 přišla nečekaná semifinálová porážka se Sovětským svazem.

„Z Barcelony musíme přivézt opět zlato,“ tak zněl jasný úkol.

Ale kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby na začátku roku mezinárodní basketbalová federace FIBA neodsouhlasila, že od příštích Her smějí na turnajích startovat i profesionálové z NBA.

Pro Američany se rázem změnila situace. Už nebudou muset spoléhat na univerzitní hráče, kteří přeci jen postupem desítek let ztratili náskok před zbytkem světa, a pošlou do boje hvězdy všech hvězd.

NBA tehdy prožívala zlaté období. Ještě na konci 70. let žila velmi skromně, ale pak přišla éra rivality Magika Johnsona s Larry Birdem, později vtrhnul na palubovku Michael Jordan – a hrnuli se diváci, přitékaly miliony dolarů.

Proto oznámení americké nominace bylo očekáváno s velkým napětím. Spekulovalo se, v jakém poměru budou zastoupeni hráči z NBA a kolik prostoru dostanou hvězdičky z univerzit.

Prvních deset jmen bylo zveřejněno 21. září 1991. Tehdy to ještě nikdo nemohl tušit, ale všechno to byli budoucí členové Síně slávy: Michael Jordan, Scottie Pippen, John Stockton, Karl Malone, Magic Johnson, Larry Bird, Patrick Ewing, Chris Mullin, David Robinson a Charles Barkley. K nim byli později ještě přiřazeni Clyde Drexler (dnes je také v Síni slávy) a jediný univerzitní zástupce Christian Laettner, který dostal přednost před jiným vysokoškolákem Shaquillem O’Nealem.

Ze superhvězd NBA chyběli pouze Hakeem Olajuwon a Isiah Thomas. První z nich měl tehdy jen nigerijské občanství a druhého si prý nepřál mít v kádru velký rival Jordan…

Každopádně tento tým nemohl pomýšlet na nic jiného než na zlato. Ale všechno nešlo až tak úplně hladce, jak by se s odstupem času mohlo zdát.

Michael Jordan nejdříve s účastí na olympiádě váhal. Byl už tehdy velmi výkonnou továrnou na peníze, takže měl na léto naplánováno spoustu obchodních aktivit.

Larry Bird trpěl zase permanentními bolestmi zad a prohlašoval, že v pětatřiceti letech už by jen zabíral místo mladším.

A do toho přišel 7. listopad 1991, kdy Magic Johnson na emotivní tiskové konferenci oznámil, že je nakažen virem HIV a okamžitě ukončuje kariéru. Dal sbohem týmu Los Angeles Lakers a zmizel ze scény.

Na pár týdnů. Pak se objevil na únorovém All Star Game, kam ho fanoušci zvolili do zahajovací pětky Západu. Řada basketbalistů byla proti jeho startu, například i budoucí olympijský spoluhráč Karl Malone. Báli se možného infikování z odřenin nebo krvácejících ran.

Magic ovšem nastoupil, zaznamenal 25 bodů a byl zvolen nejužitečnějším hráčem exhibice. Cesta na olympiádu byla otevřená.

Samozřejmě se Američané museli na Hry nejdříve kvalifikovat, ale v jejich případě to byla opravdu jen formalita.

Jako Beatles a Elvis

Turnaj hostilo město Portland a poprvé vidělo Dream Team v akci. Výběr kouče Chucka Dalyho vyhrál jasně všech šest zápasů – Panamu porazil o 60 bodů, Kubu dokonce o 79. „Prstem nemůžete zakrýt slunce,“ touto metaforou si při hodnocení zápasu pomohl kubánský trenér Miguel Calderon Gómez.

Za dva týdny po kvalifikaci se americký tým odebral na závěrečné tréninkové a aklimatizační soustředění do Monte Carla. A spustil se poprask. „Jako by přiletěli Beatles a Elvis Presley současně,“ psal tehdejší tisk.

Na první přípravný zápas s Francií se akreditovalo 170 novinářů, převážně z Evropy. Ti američtí ještě zůstávali doma.

„Vlastně nejlepší basket, který jsme si tenkrát v létě užili, byl na našich trénincích, když jsme hráli pět na pět,“ prohlásil později Magic Johnson.

Arogance? Možná trochu. Ale vlastně na ni měl právo.

Věci, které od 26. července do 8. srpna předváděl v Barceloně jeho tým, totiž připomínaly sportovní misi z jiného věku. Jako by se dnešní fotbalisté dostali ve stroji času někam do 50. let a udivovali tehdejší hráče kondicí, souhrou, rychlostí, taktikou.

Embed from Getty Images

Byla to dokonalá reklama na NBA – tedy s výjimkou jednoho faulu loktem v podání Charlese Barkleyho v zápase s Angolou.

Olympijské hry v Barceloně byly jedny z nejuvolněnějších a nejhezčích v historii. Psal se rok 1992 a svět se měnil. Skoro každému se zdálo, že k lepšímu.

Železná opona byla dávno rozmontovaná, na Hry přijel společný německý tým i další svobodně dýchající satelity z bývalého sovětského bloku, včetně samostatných pobaltských států a Chorvatska či Slovinska. V Jižní Africe padl režim apartheidu a země byla po více než třiceti letech přijata do olympijského společenství.

K vidění byly samozřejmě i úžasné sportovní výkony.

Jenže už málokterý fanoušek si dnes s jistotou vybaví, kdo vyhrál stovku, kdo byl nejlepším plavcem nebo jak dopadly tenisové turnaje. Sotva se ale najde někdo, kdo by zapomněl na basketbalový turnaj.

Olympijští multimilionáři

Američané byli olympionici zvláštního ražení. Téměř všichni už byli tehdy multimilionáři a sportovní esa. Nebydleli v olympijské vesnici, měli pro sebe vyblokován samostatný hotel, kde je strážily speciální jednotky. Když přišli na veřejnost, zasypal je vždy chumel obdivovatelů. Mezi žadateli o autogram a společné foto byli i ostatní olympionici a soupeři.

To je věc, která snad v historii neměla obdoby.

Ale hlavní část civilizační mise se odehrávala na palubovce. Když nastoupil Dream Team, neřešilo se jméno vítěze, ale to, jakým rozdílem Američané vyhrají. Nakonec z toho vyšel průměr 44 bodů na zápas, o které byl Dream Team lepší.

V úvodním zápase s Angolou byl stav už 46:1 a teprve potom trochu Američané polevili, takže africkému týmu dovolili odejít s poměrně lichotivou porážkou 48:116. Nad Němci vedli o poločase o 35 bodů, nad Španěly o 30.

Dream Team hrál uvolněně a bylo vidět, jakou má ze hry radost. Na palubovce se obvykle prostřídali všichni hráči, byť Magic Johnson měl problémy s kolenem a Larry Bird byl vůbec rád, že jeho záda zvládla dlouhý let z USA do Evropy.

V semifinále si Američané pohráli s Litvou (127:76), v jejímž dresu nastoupilo několik olympijských vítězů ze Soulu v čele s Arvydasem Sabonisem.

Předpokládalo se, že o zlato se Dream Team utká se zbytkem Sovětského svazu, jenž na těchto Hrách vystupoval pod olympijskou vlajkou a hlavičkou Společenství nezávislých států.

Jenže ten v semifinále o jediný bod podlehl Chorvatsku.

Ke slavnostní korunovaci nezpochybnitelných basketbalových šampionů došlo 8. srpna v hale Palau Municipal d‘Esports de Badalona.

Embed from Getty Images

Na začátku zápasu byli Američané už možná myšlenkami na oslavách. Každopádně poprvé se jim přihodilo, že je soupeř zaskočil. Chorvati věděli, že nemají co ztratit, a pustili se do zápasu odvážně.

Jejich hru dirigoval Toni Kukoč, budoucí Jordanův i Pippenův spoluhráč v Chicagu a trojnásobný šampion NBA. Důležité body dával Dražen Petrovič, už v osmadvaceti letech legenda chorvatského basketbalu, a byl tu také Dino Radja.

Když pak v desáté minutě úspěšně zasmečoval Franjo Arapovič, objevil se na ukazateli stav 24:23.

Pro Chorvatsko.

Diváci vstávali a těšili se na senzaci. Arapovič mocně máchal pažemi a navíc zahrával trestný hod, protože jej předtím fauloval David Robinson.

Bezpečně ho proměnil a bylo to 25:23.

Chorvatská radost trvala možná pět vteřin. Pak se z tříbodové zóny trefil Charles Barkley a Dream Team opět vedl. Náznak překvapení byl udušen hned v zárodku.

Poločas vyhráli Američané 56:42 a zbytek zápasu už byla opět jejich exhibice. Chorvati se vedle stříbrných medailí mohli utěšovat aspoň tím, že porážka o 32 bodů byla nejnižší, jíž Dream Team soupeřům uštědřil.

Dojatý Magic

Mise byla naplněna. Velkou radost měl určitě David Robinson, jediný pamětník soulského neúspěchu. Druhou zlatou olympijskou medaili si připsali Patrick Ewing s Michaelem Jordanem a Chrisem Mullinem, spoluhráči z Los Angeles 1984.

Dojatý byl Larry Bird. „Byl to poslední zápas mé kariéry,“ prozradil po finále.

Komplimenty přijímal Charles Barkley, považovaný za nejlepšího hráče turnaje.

Embed from Getty Images

Na stupních vítězů ovšem zdaleka nejvíce s emocemi bojoval Magic Johnson. Devět měsíců po tom, co se dozvěděl, že je nakažen virem HIV, slavil zlatou medaili. Když mu ji šéf MOV Juan Antonio Samaranch pověsil na krk, bouřila hala nadšením. Nikomu se nedostalo tak vřelých ovací jako Magikovi. „Snad jsem tím dal naději lidem, kteří jsou nakaženi stejně jako já,“ dodal.

Byl jedním z hráčů, kteří na slavnostní vyhlášení přišli s americkou vlajkou přehozenou přes rameno.

Nebyl to ovšem záchvěv přehnaného patriotismu. Jen kalkul. Když totiž šťastní a zpocení basketbalisté opustili palubovku, stali se z nich zase obchodníci. A mnozí měli podepsané lukrativní soukromé kontrakty s výrobci sportovního oblečení, proto si státní vlajkou jen překrývali logo reprezentačního sponzora Reebok.

Dream Team už se samozřejmě nikdy na hřišti ve stejném složení nesešel. Bird ukončil kariéru, Magic se do NBA vrátil jako hráč až v sezoně 1995-96, a to ještě jen nakrátko. Na další olympiádě v Atlantě zastupovali původní tým snů pouze Stockton, Malone, Pippen, Barkley a Robinson.

Hned po skončení barcelonské olympiády se experti předháněli ve věštbách, kdy zbytek světa dožene americké borce. Bude to už za dvacet let? Nebo až za padesát?

„Naše dominance může trvat hodně dlouho, protože rozpadem Sovětského svazu a Jugoslávie konkurenční týmy oslabily,“ soudil Bird.

Dream Team™

Ve skutečnosti se tak dlouho čekat nemuselo.

NBA se globalizovala, odešli tam nejlepší Evropané i talentovaní hráči z Jižní Ameriky. A brzy se začali svým vzorům vyrovnávat.

Další verze Dream Teamu sice vyhrály Hry v Atlantě i Sydney, ale už nedominovaly rozdílem několika tříd. Částečně i proto, že upadal zájem hráčů. Někteří se vymlouvali na drobná zranění, další chtěli v létě odpočívat, jiní uváděli rodinné důvody.

A pak přišly Atény 2004.

Argentina, která se ani na barcelonskou olympiádu nekvalifikovala a od Dream Teamu tehdy v Portlandu schytala příděl o 41 bodů, na řecké půdě získala zlaté medaile. V semifinále zdolala Američany 89:81.

Byla to čtvrtá olympiáda, kde se mužstvo USA neradovalo ze zlatých medailí. Na soupisce sice byli Allen Iverson, Tim Duncan či mladý LeBron James, ale tenhle výběr už nikdo nenazýval magickým souslovím Dream Team.

Možná by si ten název měla barcelonská parta pojistit ochrannou známkou.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *