Ve své době byl nejznámějším Afričanem. Pro mnoho lidí dokonce prvním Afričanem, jehož jméno slyšeli. Pro Etiopii národním hrdinou, kterým je dosud. Pro atletiku asi nejvýznamnějším maratoncem historie. Zároveň je Abebe Bikila postavou, na jejíž pomník se vrší nánosy mýtů.
Základní linka jeho příběhu je asi notoricky známá. Syn pastevce se v devatenácti letech vydal do hlavního města Addis Abeby, kde se stal členem gardy císaře Haile Selassieho. Tam potkal osudového muže, švédského trenéra finského původu Onni Niskanena.
Pokud máte romantickou představu, že Afričané si jenom tak pobíhají po náhorních planinách, nejdřív do školy a ze školy, pak do práce a z práce, potom se postaví na start závodu a vyhrají v úžasném čase, jste na dost zásadním omylu. I oni potřebují trenéry. Špičkové trenéry. Za většinou jejich úspěchů stojí know-how „bílého muže“. Ostatně etiopští vytrvalci při první olympijské účasti v roce 1956 obsadili v maratonu nejlépe 29. místo (čas 2:53) a jediný Keňan byl tehdy ještě o dvě příčky dál. Na chvostu výsledkové listiny.
Trenér ze Švédska
Niskanen byl ve Švédsku slušným běžcem na poměry meziválečného období, desítku uměl za 34 minut, 1500 metrů za 4:20. Byl vyučený typograf – a byl také patriot. Když Sověti v roce 1939 napadli Finsko, šel rodné vlasti pomoci jako dobrovolník. Z války si odnesl zásah střepinami granátu a byl převelen do civilu. Tam svoji další budoucnost viděl spojenou se sportem. Jako učitel a trenér.
Velká šance se mu naskytla po skončení války. Císař osvobozené Etiopie se v časech rozbíhající studené války nechtěl přiklonit ani na jednu stranu, raději pěstoval tradiční styky s neutrálním Švédskem. Potřeboval experty na všechno. I na výcvik policistů, vojáků, i učitele do škol. Niskanen nabídku pečlivě zvážil – a rozhodl se odjet.
Prošel řadou institucí, až se dostal k císařské gardě. A tam potkal Bikilu.
Ten byl od dětství zvyklý běhat bos. Třeba při tradiční hře ganna, která zjednodušeně řečeno je vytrvalostní verzí pozemního hokeje, kdy každá z branek stojí v jiné vesnici. Pokud jste ale někdy četli ideologickou poučku, že běh na boso vás naučí dokonalému, ideálnímu běžeckému stylu, tak na ni zapomeňte. Když Niskanen poprvé viděl Bikilu, všiml si jeho nevšedních vytrvalostních schopností, ale zároveň viděl nemalé nedostatky v běžeckém stylu. „Dělal příliš dlouhé kroky, neovládal dobře horní polovinu těla a neměl vyvážené pohyby,“ vzpomínal Niskanen.
Ano, krásný běžecký styl, jímž pak nadchl celý svět, byl výsledkem drilu švédského trenéra. „Po pár letech už měl správné pohyby pánve, holeně šly daleko vpřed, žádné trhavé pohyby, ramena dávala pohyb rukám a nikoli ruce ramenům.“
I když účast na první olympiádě v Římě si Bikila vybojoval až v domácím kvalifikačním závodě, kde zaběhl maraton za 2:21, pro Niskanena byl favoritem už dřív. I proto ho v roce 1958 vzal s sebou na tréninkový pobyt do Švédska.
Moc nechybělo a Bikila by se nestal olympijským vítězem ani slavným sportovcem. Po neúspěchu etiopských sportovců v Melbourne 1956 totiž funkcionáři i politici váhali, zda do Říma vůbec vyslat výpravu. Bylo to nákladné a navíc právě v Itálii, která v letech 1935-41 zemi okupovala, si nechtěli utrhnout ostudu.
Dlouho se také debatovalo, jestli Bikila a Wakgira mají běžet v botách, nebo bosi. Byli zvyklí na obojí, ostatně třikrát týdně trénovali na asfaltu a třikrát v přírodě. Nakonec se rozhodli pro boty. Aby se Etiopie světu neukázala jako chudá, bezmocná země. Staré ovšem byly už na hranici použitelnosti a nové, které Bikila dostal až v Římě, mu při tréninkovém běhu způsobily puchýře, protože byly o půl čísla menší. Den před startem se tedy rozhodl běžet bos, Wakgira si vybral boty.
Nikdo s ním v Římě nepočítal, neboť nikdo o něm nic nevěděl. Necestoval po světě, nezávodil na mítincích. Niskanen sice zahraničním novinářům vyprávěl o čase 2:21 z kvalifikačního závodu, ale ti mu moc nevěřili. O to překvapivější pro ně byl průběh závodu. Bikila nejen, že zvítězil, ale o téměř osm minut překonal olympijský rekord Emila Zátopka. Stal se společně s americkou sprinterkou Wilmou Rudolphovou největší senzací Her.
Africký hrdina
Doma byl přivítán jako národní hrdina. Císař ho povýšil do hodnosti poručíka, věnoval mu dům a auto i s řidičem. Všechno tohle bylo porušení tehdejších amatérských pravidel. Ale jednak si nikdo nedovolil popotahovat afrického hrdinu a jednak Haile Selassie oficiálně tvrdil, že to není odměna za zlatou olympijskou medaili, nýbrž za povýšení.
Bikila si užíval slávy, ale ta mohla mít krátké trvání. Ještě v roce 1960 zemi zachvátil vojenský puč, který vypukl přesně ve chvíli, kdy císař odletěl na státní návštěvu Brazílie. Zapojila se do něj vedle armády i část císařské gardy. Revolta byla brzy potlačena a na její aktéry dopadly tvrdé tresty. Bikila byl ušetřen. Bránil se tím, že osudný den strávil doma, a taky mu jistě pomohlo renomé prvního olympijského šampiona černé Afriky.
V dalším roce 1961 Bikila hodně cestoval a závodil asi nejvíc v kariéře. Stihl dokonce tři maratony v rozmezí pěti měsíců; jeden v Košicích, který vyhrál v čase 2:20:12. Ale důležitější byl pro něj závod v japonské Ósace. Přišel za ním pan Onitsuka, majitel stejnojmenné firmy na výrobu bot, která je od 70. let známá jako Asics, a přesvědčoval ho, ať běhá v nich. Bikila stále věřil, že může úspěšně závodit bos, ale nechal se přemluvit. Maraton v těžkých podmínkách vyhrál za 2:29. „Máte pravdu, v botách se běhá líp,“ uznal po závodě.
A už u nich zůstal.
Běžel v nich taky v roce 1963 v Bostonu. Celá Amerika byla na hrdinu římských Her zvědavá, ale doběhl až pátý. Byl to jediný případ, kdy nevyhrál maraton, který dokončil. Pro něj byl tradiční závod důležitý především v tom, že byl posledním velkým testem před olympijskými hrami v Tokiu.
I tam to měl s účastí nahnuté. Čtyřicet dnů před startem si stěžoval na bolesti břicha. Pozvaný německý lékař prosazoval operaci, ale funkcionáři si nebyli jistí, zda je nutná. Mysleli si, že jde jenom o krátkodobou bolest a že chirurgický zákrok může zmařit naděje na zlato. I císař do toho mluvil. Nakonec byl diagnostikován akutní zánět slepého střeva a muselo se operovat.
Bikila i tak přiletěl do Tokia ve skvělé formě. Bylo mu 32 let a byl na vrcholu sil. Opět zvítězil, tentokrát byl o tři minuty rychlejší než v Římě. Čas 2:12:11 byl i novým světovým rekordem. Jeden z mála lidí, kteří neměli radost, byl Onitsuka. Bikila totiž bez vysvětlení opustil jeho značku a začal běhat v pumách. Japonec byl až do smrti přesvědčený, že šampion za to od firmy z Herzogenaurachu vzal nemalou finanční sumu.
Domů se Bikila vrátil už jako nadporučík. Přivítání se nijak nelišilo od toho prvního, díky císařově přízni se přestěhoval do ještě lepšího domu a jezdil ve Volkswagenu Beetle.
Pomalý pád hvězdy
Byl na vrcholu popularity. Říkalo se o něm, že je doma stejně slavný jako císař – akorát nemá svoji gardu. Sláva ho ale začala ničit. Stále víc pil, nebylo pro něj problémem dát za večer šest panáků whisky, a ráno ho lidi nacházeli v různých částech Addis Abeby silně zmoženého. Střídal milenky, k okolí byl arogantní. Navíc se ocital v sociální izolaci. Pro lidi z bohatých vrstev zůstával synem pastevce, pro ostatní byl pouze jedním ze zbohatlíků.
Nic z toho se do císařskou mocí kontrolovaného tisku nedostalo, o pomalém pádu hvězdy se neobjevila ani žádná zpráva v zahraničí. Smutnější stránka jeho osobnosti začala vycházet najevo až později, díky svědectví přátel a příbuzných.
Zvětšoval se i odstup mezi ním a Niskanenem. Bikila míň trénoval, byl nervozní ze sílící domácí konkurence a ztrácel disciplínu. Jedním z důvodů bylo, že jako silně věřící byl přesvědčen, že i když bude trénovat s maximálním úsilím, nakonec to bude bůh, kdo rozhodne o vítězi závodu. A věřil, že i na olympiádě v Mexiku bude vyvoleným on.
Ale přáno mu nebylo. Na jaře 1968 musel kvůli zraněné noze na měsíc přerušit trénink, dokonce se objednal na vyšetření do Freiburgu. I po příletu do Mexika si stěžoval na bolest v lýtku a chodidle. Prohlédl ho švédský doktor, stejně jako experti z Mexika a Francie. Všichni se shodli, že do závodu nastoupit může, ale poslední týden před startem má jenom odpočívat. To Bikila odmítal. Když viděl trénovat ostatní běžce, zejména skvělou formou oslňujícího krajana Mamo Woldeho, nedalo mu to a přidal se.
Niskanen byl přesvědčen, že Bikila je bez šance. O to víc věřil Woldemu. A přesně tak závod dopadl. Bikila (tentokrát běžel v adidaskách) na 17. kilometru odstoupil kvůli zlomené zánártní kůstce a Wolde zvítězil. Paradoxem je, že bývá označován za Bikilova nástupce, přitom byl o dva měsíce starší a startoval už na OH v roce 1956, tehdy na osmistovce a patnáctistovce.
„Přijedu za čtyři roky do Mnichova a tam vyhraji,“ vzkázal smutný Bikila.
Osudová havárie
Osud však chtěl jinak. V březnu 1969 za Addis Abebou havaroval ve svém volkswagenu, když se údajně vyhýbal protijedoucímu autu. Našli ho až druhý den ráno, po třinácti hodinách. Diagnóza byla jasná: zlomený sedmý obratel, už nikdy nebude chodit. Bikila byl ochrnutý, nemohl hýbat ani krkem a hlavou.
Císař po týdnu rozhodl o jeho přemístění na kliniku do Anglie, kde s podobným typem zranění měli nejvíc zkušeností. Byl tam osm měsíců. V Etiopii se šířily fámy, že je mrtvý, tak Niskanen musel při návštěvě nahrát jeho vzkaz a pustit ho v rozhlase. Stal se nejprominentnějším pacientem ústavu, návštěvou ho dokonce poctila britská královna.
Bikila se neuzdravil, ale aspoň se mu vrátila hybnost do horní poloviny těla. Další rok strávil v nemocnici v Addis Abebě a pořád se odmítal smířit s osudem.
Ale zázrak nepřišel.
Do Anglie se vrátil v roce 1970, opět jako sportovec. Účastnil se místních her pro lidi na vozíku, které se staly předchůdcem pozdějších paralympiád. Soutěžil ve stolním tenisu a lukostřelbě, přijímal pozvání na závody v dalších zemích a doma se zasloužil o zřízení asociace handicapovaných sportovců.
Na olympijské hry do Mnichova přiletěl jako speciální host MOV. Sledoval, jak jeho reprezentační parťák a rival Mamo Wolde ve čtyřiceti letech získává bronzovou medaili, a dekoroval vítěze Franka Shortera. To bylo i naposledy, kdy se ukázal na veřejnosti.
O rok později zemřel na krvácení do mozku, ve 41 letech. Pohřben byl s nejvyššími státními poctami.
Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!
