Bez lvíčka na prsou

Amazonka z Liberce, která zvládla olympiádu, Kitzbühl i Wimbledon

Na zimních olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu 1936 tvořili zhruba třetinu československé výpravy sudetští Němci. Většinou bobisté ze Smržovky (Morchenstern) nebo lyžaři z Harrachova (Harrachsdorf) a Pece pod Sněžkou (Petzer).

Jejich další osudy byly všelijaké. Někteří padli za druhé světové války na východní frontě v uniformě wehrmachtu, jiní byli po jejím skončení odsunuti do Německa, pár jich zůstalo. Jeden z olympioniků se navzdory členství v NSDAP a SS později stal viceprezidentem západoněmeckého lyžařského svazu a vysokým funkcionářem FIS.

Příběh sjezdařky Hilde Walterové se od všech předchozích výrazně lišil. Třeba tím, že s Československem toho měla nejméně společného.

Narodila se v Liberci 21. února 1915. Ještě za císaře Františka Josefa a v době, kdy naprostá většina obyvatel svému městu říkala Reichenberg. Pád monarchie a vznik čs. republiky prožila jako malé dítě, a když jí bylo sedm, celá rodina se odstěhovala do Vídně.

Tam už na základní škole udivovala nevšedním sportovním talentem. Ve dvanácti letech se stala dorosteneckou mistryní Rakouska na 100 metrů prsa, když porážela o čtyři roky starší plavkyně, věnovala se gymnastice, házené, jezdila na motorce i na koni.

Potom přišly na řadu hokej a tenis. Nebo přesněji: oba hokeje a oba tenisy. V ledním hokeji patřila k zakladatelkám ženské sekce klubu EV Wien, v pozemním se už v patnácti dostala do dospělé reprezentace. Byla národní šampionkou v „travním“ i stolním tenise. Ve všech disciplínách samouk, bez trenérů.

Eine moderne Amazone – tak o ní později psaly noviny.

Jako šestnáctiletá odešla na berlínskou Deutsche Hochschule für Leibesübungen, sportovní školu, která měla vychovávat budoucí trenéry a učitele tělocviku. Ale kvůli nemoci musela studia nechat a na čas přerušit i sportovní kariéru.

Na novinové karikatuře z konce 30. let

V roce 1935 to pro změnu začala zkoušet se sjezdovým lyžováním. Na svahu jí to šlo opět skvěle, ovšem v nabité konkurenci a bez mezinárodních zkušeností neměla šanci prosadit se do rakouského národního týmu. Tak si vzpomněla na starou vlast a výsledkem byla dohoda, že bude Československo reprezentovat na olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu.

Tehdy se soutěžilo pouze o jednu sadu medailí, v alpské kombinaci. Sjezd zvládla Walterová (pod touto přechýlenou verzí příjmení je uvedena také ve startovní listině) na 17. místě a nechala za sebou i tři rakouské krajanky! Bohužel ve slalomu neprojela jednou z branek, proto je ve výsledcích u jejího jména poznámka DNF.

Od následující sezony už závodila za Rakousko, na mistrovství světa v Engelbergu obsadila patnácté místo ve sjezdu, ale po anšlusu v roce 1938 musela změnit dres a reprezentovat Německo. V lyžování i v tenise, v obou sportech úspěšně. Docela kuriozní bylo například německé mistrovství ve sjezdu v roce 1941, kde se o první místo dělila s Rosemarií Profaouxovou, shodou okolností také Rakušankou narozenou v Čechách, konkrétně v Trutnově.

Sportovní kariéru Hilde Walterová neukončila ani po svatbě s vídeňským pekařským mistrem Fritzem Doleschallem. Naopak, úspěchů přibývalo. V pozemním hokeji se stala mistryní Rakouska a vicemistryní Německa, oba tituly jí patřily také v tenise.

„Museli jsme závodit za Německo, nic jiného nám nezbývalo. Ale politicky jsme se neangažovali, zajímal nás jenom náš sport,“ vyprávěl s odstupem let. „Na konci války jsme stejně o lyže přišly, protože nám je zabavil wehrmacht.“

Vrcholem její sportovní dráhy byla poválečná léta. V roce 1947 ovládla slavný sjezd v Kitzbühlu a o pár měsíců později startovala na tenisovém turnaji ve Wimbledonu. V úvodním kole si připsala první i poslední grandslamovou výhru, když poměrem 6:1 a 8:6 porazila domácí Barbaru Knappovou.

Čtyřikrát byla Hilde Walterová-Doleschellová pozvána na grandslamové turnaje

Na londýnskou trávu se vrátila ještě dvakrát, už ale neuspěla. Stejně jako v roce 1948 na antukových dvorcích Rolanda Garrose. Vrcholovému tenisu dala – zdálo se, že jednou provždy – sbohem v roce 1950, po návratu z exhibičního turné v Indii a Pákistánu.

Důvod? S manželem a jediným synem se rozhodli vystěhovat do Kanady. Usadili se v Torontu a otevřeli si pekárnu s kavárnou, kde se místním snažili předat něco málo z vídeňské noblesy. Dokonce si s sebou přivezli vlastní kávovar a Kanaďanům, navyklým pouze na brazilskou a kolumbijskou kávu, rozšiřovali obzory. Úspěšně. Brzy měli filiálky i v dalších ontarijských městech.

Pracovní dny tak Hilde Doleschellová trávila za pultem nebo volantem dodávky, někdy i osmnáctihodinové šichty, o víkendech se bavila tenisem. Objížděla regionální turnaje a vzhledem k ne příliš kvalitní domácí konkurenci nebylo pro ni těžké dostat se mezi kanadskou špičku. V roce 1957 dokonce získala národní titul ve čtyřhře – po Rakousku a Německu se tedy stala šampionkou v další zemi.

Ženský tenis byl tehdy pouze amatérským sportem, proto ani nezkoušela cestovat po kontinentu nebo dokonce znovu po světě. Stačily jí turnaje, které měla takříkajíc za komínem. Kariéru definitivně ukončila v padesáti letech. „Proti noblesní Evropě to byl hodně velký rozdíl. Tady se chodilo na kurt ve špinavých botách a ušmudlaném oblečení, tenis hrálo pár stovek lidí a novináře nezajímal skoro vůbec,“ vzpomínala později.

Ani potom na sport nezanevřela. V 70. letech začala rodina chovat a trénovat klusácké koně, na farmě Campbellville nedaleko Toronta. Když její muž v roce 1995 zemřel, vedla renomovaný hřebčín společně se synem. Pocházeli z něj i šampioni, kteří pak vyhrávali na dostizích statisíce dolarů.

Poslední roky dlouhého života strávila Hilde Doleschellová v hospicu v ontarijském městě Guelph. Žena snad všech myslitelných sportovních talentů se dožila 98 let, zemřela 19. dubna 2013. Zapomenutá fanoušky i experty ve všech zemích, kde žila a které reprezentovala.

Za upozornění na tento příběh děkuji Petru Vondřichovi z blogu Jizerské ticho.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.