V prosinci 1975, tři měsíce po útěku z Československa, vedla Martina Navrátilová rozhovor s newyorským novinářem Irou Berkowem, budoucím laureátem Pullitzerovy ceny. Seděli v luxusní restauraci hotelu Plaza na Manhattanu a devatenáctiletá tenistka dvakrát číšníkovi vrátila biftek s připomínkou, že je málo propečený. Teprve napotřetí byla s donesenou večeří spokojená.
Berkow si díky tomu mohl v úvodu článku pohrát s motivem, že Navrátilová nemá ráda, když je něco too red. Na talíři stejně jako v politice.
A ona zase ukázala, že ani v Americe nechce jenom sedět v koutě a čekat, co jí osud přinese, že se nebude bát ozvat, kdykoli se jí něco přestane pozdávat.
Samozřejmě nejvíc se bavili o tom, jak si zvyká na život v zemi, která se od její vlasti lišila snad úplně ve všem.
Česká teenagerka se pochlubila, co všechno si už stihla koupit, a přidala svůj čerstvý pohled na všední realitu USA: „Pokud jste tady chudí, tak jenom proto, že nepracujete tvrdě.“
Po čase se podobným naivním poznámkám bude smát, ale k tomu se ještě dostaneme.
Když přišla řeč na její rodinu v Řevnicích, hlas se jí začal zadrhávat. Vyprávěla, jak každý týden volá domů, z čehož musí být telefonní společnosti nadšené, protože půlhodinový hovor mezi kontinenty stojí stejně jako pět bifteků v hotelu Plaza, a jak každý telefonát končí v slzách.
„Moji rodiče jsou šťastní, že jsem šťastná. Ale když táta začne vzpomínat, jak jsme šetřili každou korunu, abychom mohli spolu jet na turnaj, nebo jak jsme chodili do lesa na houby, tak se rozbrečím,“ svěřila se Berkowovi.
Článek vyšel v řadě amerických novin, pod různými titulky. Jeden z nich zněl American ways come easy to Czech tennis star.
Ale tak úplně pravda to nebyla.
V následujících letech musela překonat spoustu těžkostí a podstoupit nemálo osobních bitev, aby se mohla stát nejen nejlepší tenistkou všech dob, nýbrž i respektovanou osobností. Aby mohla nahlas říct: „Já jsem Martina Navrátilová a jsem taková, jaká jsem. Smiřte se s tím.“
****
Když po prohraném semifinále na US Open 1975 Martina Navrátilová za doprovodu agentů FBI odešla na imigrační oddělení v New Yorku požádat o politický azyl, způsobila tím světový poprask. A někdy byl její krok na obou stranách železné opony komentován stejným tónem.
Nejen Rudé právo jí předhazovalo, že ji žádná svoboda nezajímá, že odešla pouze a jenom kvůli penězům. Přidal se i sloupkař montrealského deníku The Gazette, a kdybyste četli jeho článek, asi byste se nedokázali zbavit dojmu, že je to téměř doslovný překlad z československých novin.
„Uprchlice Martina se rozhodla pro peníze,“ zněl jeho verdikt.
Dál vyslovil myšlenku, že z útěku mají radost především studenoválečníci toužící po mezinárodním napětí a že devatenáctiletá tenistka může poničit slibně se rozvíjející sportovní kontakty mezi Východem a Západem.
Jistě se dalo všechno vyřešit elegantněji, soudil. Tak, aby mohla zůstat občankou komunistického Československa a zároveň bez větších problémů cestovat po světových turnajích. Za vzor jí dával polského fotbalistu Roberta Gadochu, jemuž vláda v roce 1975 umožnila přestup do Francie.
Komentátora zřejmě nenapadlo, že na rozdíl od Gadochy si o svém osudu chtěla rozhodovat hned, ne až v devětadvaceti letech.
Freedom. To bylo slovo, která Navrátilová opakovala snad v každém rozhovoru s americkými novináři, ale paradoxně v prvních letech po útěku byla spíše portrétovaná jako naivní dívenka z Východu opájející se vymoženostmi kapitalismu.
Nálepka luxury-loving defector se jí držela pevně. Nedá se však říct, že by jí nešla naproti.
Veřejně dávala najevo, že ráda bere hollywoodské butiky útokem, jako doma se cítila v klenotnictví u Tiffanyho, do značky Gucci oblékala i svého psa, hned po útěku si pořídila sportovní model Mercedesu a při zápasech jí na zápěstí chrastilo pět zlatých náramků a na krku se pohupovaly tři náhrdelníky, což některé fanoušky iritovalo zejména.
„Myslela jsem si, že takhle klenotnicky vybavená jsem perfektní zjev, ale trochu jsem to asi přehnala,“ zasmála se tomu o deset let později v autobiografii Martina, kterou sepsala s americkým novinářem Georgem Vesceyem a pro své exilové nakladatelství ji do češtiny přeložil Josef Škvorecký.
A kam se ztratila touha po svobodě?
Nikam. Jenom ji Navrátilová nezužovala pouze na politiku a nadávání na komunisty. Ke svobodě patří i utrácet poctivě vydělané peníze za to, za co chceme. Ať si o tom ostatní myslí cokoli. Ať se jí klidně posmívají, že pro americký daňový úřad je největším požehnáním mezi emigranty od příchodu Wernhera von Brauna.
Na druhé straně si s odstupem času dokázala přiznat, že posedlost nakupováním byla i projevem emoční nestálosti, která na ni po emigraci dolehla. V devatenácti letech se v USA ocitla sama, teprve si hledala opravdové přátele i nový domov, neměla trenéra ani nikoho, kdo by ji usměrňoval. Jenže tyhle pocity se těžko vysvětlují druhým.
Navíc jí to nešlo ani na kurtu. Nebo aspoň ne tak, jak si přála – a jak to skoro celý svět očekával.
Kritický byl zejména rok 1976.
Navrátilová znatelně přibrala, dostala se až na 76 kilo a získala posměšnou přezdívku Big Wide Hope, což byla parafráze termínu Big White Hope z prostředí profesionálního boxu. Ládovala se snad všemi druhy fast foodu, a kdo ji poznal až v 80. letech jako dokonalou profesionálku, nevěřil by, že jde o jednu a tutéž osobu.
Za celou sezonu vyhrála pouze dva turnaje, což až do rozlučkového roku 1994 zůstane nejhorší bilancí její profesionální kariéry, k nim přidala jediné finále.
V žebříčku WTA si pohoršila ze třetího na čtvrté místo.
Opravdu tvrdý pád na zem přišel na US Open, kde v 1. kole senzačně podlehla Janet Newberryové. Psychicky se z toho sesypala. Hned na kurtu se rozbrečela a před novináři utekla.
To byla další barva jejího obrazu v prvních letech po útěku. Crybaby.
Ufňukánek Navrátilová.
Rozmazlenec Navrátilová.
Spratek Navrátilová.
Hádala se s rozhodčími a nechala se rozhodit jedním sporným verdiktem, občas zápasy končila v slzách.
Teprve spolupráce s golfovou profesionálkou Sandrou Hayniiovou vnesla do její kariéry i života řád. V roce 1978 Navrátilová konečně vyhrála Wimbledon a stala se světovou jedničkou, byť do velké míry se na téhle pozici udržela díky tomu, že rivalka Chris Evertová část sezony vypustila.
První díl jejích amerických bojů skončil vítězně. Dokázala, že může být šampionkou, a ne jenom talentovanou holkou z východní Evropy.
****
Někdy v té době se začala zajímat také o jiné věci, než je pouze tenis. Zejména pod vlivem tehdejší partnerky, feministické spisovatelky Rity Mae Brownové. Ta sice málem její tenisovou kariéru zničila, ale zároveň jí ukázala, že na světě neexistují jenom forhendy, fiftýny a mečboly.
Tedy, ne že by předtím Navrátilová neměla problém se vyjadřovat k politickým záležitostem. Koneckonců, měla nálepku politického uprchlíka.
Hned druhý den po útěku, na tiskové konferenci v New Yorku, se pustila do mladých Američanů. Nechápala, proč protestují proti vládě, když mají privilegium žít v tak skvělé zemi.
„Pokud mají pocit, že je tady draze, ať vyrazí do Francie. A jestli jim přijde, že je v Americe málo svobody, ať se podívají za železnou oponu,“ vzkázala jim.
Po pár letech života v USA pochopila, že protesty proti vládě nejsou znakem toho, že si nevážíte svobody a demokracie. Naopak, i tímhle způsobem se projevujete svobodně a demokraticky.
Stejně tak si upravila další kdysi idealizované představy o nové vlasti. Poznala, že byť se v Los Angeles žije stokrát příjemněji než v Leningradu, tak i Amerika má svoje problémy. Politické, sociální, rasové.
Rozmlouvat veřejně o tématech mimo sportovní svět ji bavilo (a baví dodnes) a trochu se to podobalo jejímu tenisu. Servis a volej.
Ne každý míček skončí uvnitř kurtu, ale důležité je nebát se hrát odvážně.
Až do polohy full crusader social mode, jak to nazval americký novinář Peter Bodo.
V souvislosti s Martinou Navrátilovou přišel i s dalším termínem. Celebthink. Všímal si, že slavná hráčka si občas protiřečí a že ne vždy jsou její slova v souladu s jejími činy.
Nedělalo ji problém vyfotit se na titulní stránku časopisu, jak s parťačkou Pam Shriverovou střílejí kachny, aby se po čase nadchla pro veganství nebo ochranu zvířat.
Vystupovala proti social injustice, přitom žila v luxusním horském středisku Aspen, kde černocha mohla potkat leda tehdy, když si tam Eddie Murphy přijel zalyžovat.
Propagovala zdravý životní styl, ale za většinu majetku vděčila firmě Philip Morris, výrobci cigaret a hlavnímu sponzorovi ženské tour.
Zkrátka: servis a volej.
O jedné věci se ovšem veřejně odmítala bavit. O své sexuální orientaci. Logicky. Nikdo ze sportovců to před ní nedělal a dlouho měla pocit, že je to pouze její soukromá věc.
Pak se – trochu proti své vůli – rozhodla podstoupit i tenhle boj.
****
K nejotevřenějším pasážím výše zmíněných pamětí patří kapitola, jak rodiče dostali na přelomu let 1979 a 1980 konečně možnost navštívit ji v USA. Včetně nevyřčeného svolení úřadů tam zůstat.
Pro emigraci se nakonec nerozhodli. Důvodů bylo víc, ale tím hlavním – jak sama tenistka přiznala – byla skutečnost, že se nesmířili s jejím životním stylem. Přesněji řečeno s tím, že ji ženy přitahují víc než muži. Dozvěděli se o tom až v Americe.
Zejména pro (nevlastního) otce to byl šok. V podstatě se kvůli tomu s rodiči na nějaký čas rozhádala a oni se asi po půl roce vrátili do Řevnic.
V tenisovém světě o tom věděl skoro každý, včetně novinářů. Ale kromě několika narážek nebo fotek ve společnosti jiných žen se v médiích nic neobjevilo.
Sportovní reportéři ctili zásadu, že jejich posláním je psát o sportu.
Teprve v březnu 1981 se Navrátilová svěřila Stevu Goldsteinovi z New York Daily News. Ale dohodli se, že rozhovor zatím publikovat nebude.
Kvůli dvěma obavám.
První z nich byla skutečnost, že měla zažádáno o americké občanství. A byla to pořádně namáhavá štreka.
Už v roce 1978 požádala Kongres o jeho předčasné udělení, aby už mohla reprezentovat USA. Tak znělo oficiální zdůvodnění.
Ale pro ni byla jistě důležitější praktická stránka věci. Aby nemusela při každém návratu do Ameriky podstupovat zbytečné byrokratické procedury, aby v zahraničí byla pod oficiální ochranou nové vlasti, aby při cestě z Hamburku do Vídně nemusela složitě hledat letecké spojení míjející vzdušný prostor NDR a Československa, protože měla oprávněný strach, že by se jí mohlo přihodit něco podobného, co letos běloruskému novináři mezi Aténami a Vilniusem.
Vyhověno jí nebylo.
Paradoxem je, že žádost podpořil republikánský kongresman z Texasu, zatímco jeho demokratický kolega z Pensylvánie zpochybňoval, proč by jako sportovkyně měla mít proti jiným žadatelům výhodu.
Musela tedy čekat až do roku 1981.
Měla ovšem strach, že kdyby se veřejně začalo mluvit o její sexuální orientaci, jako příliš kontroverzní osoba by občanství dostat nemusela. Republikáni, kteří se tehdy opět vrátili k moci, nejsou skalními fanoušky sexuálních menšin dneska, natož tenkrát. Navíc v některých amerických státech – jako např. ve Virginii, kde zrovna žila – byla homosexualita de iure stále trestná.
Na radu právníka proto celý proces absolvovala v liberální Kalifornii. Se šťastným koncem: 20. července 1981 složila slavnostní přísahu a stala se americkou občankou.
Druhou obavou bylo, že ublíží ženskému tenisu.
Právě v roce 1981 vypukla aféra Billie Jean Kingové, někdejší světové jedničky a stále nejvlivnější osobnosti WTA. Bývalá kadeřnice špičkových hráček, s níž sedm let žila, se s ní začala přít o palimony – stručně řečeno jsou to alimenty, na něž má partner po rozchodu právo, byť spolu nežili v oficiálním svazku.
Navrátilové bylo naznačeno, že pokud by veřejně promluvila o své orientaci i ona, hlavní sponzor ženské tour, firma Avon, by odstoupila od spolupráce. Však to bylo v době, kdy homofobie byla normou a kdy i firmy, jež si dnes na sociálních sítích dávají do profilu duhovou vlaječku, se děsily každé publicity spojené s homosexualitou.
Goldstein koncem července 1981 zavolal Navrátilové do Monte Carla, kde zrovna hrála, že už musí rozhovor zveřejnit. Americké občanství bylo kladně vyřízené a jeho šéfové na něj tlačili kvůli otištění textu, nechtěli si takového sólokapra nechat utéct.
Byla proti. Ale publikaci zabránit nemohla.
„Pořád tvrdím, že to bylo zneužití důvěry, ale dávám to za vinu i sobě. Bylo ode mě hloupé a naivní svěřovat se s nejniternějšími city reportérovi, který má jiné priority, než je moje bezpečí, moje štěstí,“ vzpomínala o pár let později.
Coming out byl dokonán.
Rozhovor v listu New York Daily News vyšel 30. července 1981 a druhý den ho přelouskaly všechny deníky v USA a mnohé ve světě. Martina: I’m Bisexual. Tohle prohlášení v různých obměnách křičelo z novinových stránek.
Firma Avon se v reakci na její slova dušovala, že rozhodně žádný tlak nevyvíjela a že o sponzorských aktivitách se rozhoduje na základě komplexnějších pohnutek, než je soukromý život dvou elitních hráček.
Nicméně na jaře 1982 už třímilionový kontrakt s WTA neprodloužila.
Jak později Navrátilová odhadla, ona sama kvůli coming outu přišla až do konce kariéry o deset milionů dolarů, protože někteří sponzoři se od ní s ohledem na veřejné mínění raději odvraceli (ale jiní jí zůstali věrní, sluší se dodat).
To však nebylo všechno. Novináři nejen z bulvárních médií tehdy i v následujících letech rozebírali věc z mnoha stran a způsobem, jaký by už dneska byl neakceptovatelný.
„Investigativně“ se vyptávali rodičů mladých, talentovaných hráček, jestli nemají strach, že jejich dcery taky skončí jako lesby. U sponzorských firem se dotazovali, jestli jim taková publicita neuškodí. A později dokonce řešili, kolik z hráček TOP 10 je heterosexuálních a kolik nikoli.
„Novináři najednou neměli problém se ptát sportovkyň, jestli náhodou nespí se ženami. U sportovců by si něco podobného nedovolili, přesto byste mezi nimi také našli dost gayů,“ uvědomovala si Navrátilová, kterou čekal další boj.
Obhájit si svou odlišnost veřejně a jednou provždy.
****
Rok 1981 – ať už to byla shoda okolností s udělením občanství a coming outem, nebo ne – byl v její kariéře klíčový. Přitom začal šílenou dardou. Na turnaji v Amelia Island prohrála s Evertovou 0:6 a 0:6.
Řada lidí ji začala odepisovat.
Táhlo jí na pětadvacet a experti už ji viděli spíše jako bývalou šampionku pomalu klouzající směrem dolů. Byla světovou trojkou a neexistovalo moc signálů, že by dokázala sestup zvrátit. Naopak, vedle stále skvělé Chris Evertové tady byla Tracy Austinová, o slovo se hlásily Andrea Jaegerová, Hana Mandlíková a další mladé hráčky.
Naštěstí tahle porážka byla začátkem cesty nejen zpátky na pozici jedničky, ale i do tenisové historie.
Navrátilová si urovnala soukromý život, přestěhovala se z Virginie zpátky do Texasu a hlavně začala spolupracovat s basketbalovou hvězdou Nancy Liebermanovou, která se stala její mentorkou (další otisk doby: nejdříve musely uspořádat tiskovou konferenci, kde vysvětlily, že i když spolu bydlí, je mezi nimi pouze kamarádský vztah).
Přesvědčila ji, že tenisu dává málo, že zbytečně prohrává zápasy, které by měla vyhrávat, a že když na sobě začne makat, bude světovému tenisu dominovat.
Krátce po ní později slavný team Navratilova rozšířila i trenérka Reneé Richardsová (o jejím pozoruhodném životním a tenisovém osudu si můžete přečíst tady).
Navrátilová si hodně slibovala už od US Open v roce 1981. Byl to jediný grandslamový turnaj, který zatím nevyhrála. Navíc v jejím novém domově.
Jenže se jí tam ukrutně nedařilo, nejen v onom roce 1976.
Novináři jí předhazovali paralelu s Björnem Borgem, který dokáže vyhrát kdekoli na světě, jenom ve Forrest Hills a Flushing Meadows nikoli. A fanoušci ji moc nemuseli – i kvůli jejím vyjádřením, že se jí na rušných kurtech v New Yorku nehraje dobře.
Teď konečně postoupila do finále. V něm nad Austinovou získala první set a byla blízko vytouženému titulu. Ovšem pak nezvládla dva tie breaky, v tom druhém získala jediný bod.
A zase se topila v slzách.
Tentokrát ji ale při slavnostním ceremoniálu vyprovázel potlesk zaplněného centrálního dvorce. Ač poražená, dočkala se ovací ve stoje. Jako by ji newyorské publikum konečně přijalo za svou, jako by ocenilo všechno, čím si v předchozích měsících musela projít.
Když dojatá Navrátilová přebírala cenu pro poraženou finalistku, řekla do mikrofonu: „Trvalo mi devět let, než jsem vyhrála tenhle stříbrný míček. Doufám, že mi nebude trvat dalších devět let, než vyhraju mistrovský pohár.“
Připadají vám ta slova povědomá?
Jako by to byla rozcvička na podobný projev, taky emotivní, ale z jiného důvodu, který pronese o pět let později před diváky na pražské Štvanici.
****
Nové bydlení, nová mentorka a nová trenérka nebyly jedinými změnami, které po létě 1981 Martina Navrátilová udělala.
Začala spolupracovat s nutričním specialistou a pouštěla se do proslulých těstovinových diet, chodila do posilovny, věnovala se důkladně kondiční přípravě a uvědomila si, že ani po letech mezi profesionálkami není její tenisový vývoj ukončený, že každý den může pracovat na vylepšování úderů, i těch zdánlivě dokonalých.
Začala nejlepší léta její kariéry.
Z následujících 28 grandslamů se ve 22 případech dostala do finále, patnáctkrát odešla z kurtu jako vítězka.
V roce 1984 vyhrála 74 utkání dvouhry v řadě a byla čtvrtým nejlíp placeným sportovcem světa. Brala víc než hvězdy NBA, vydělala si tenkrát zhruba desetkrát víc než hokejista Wayne Gretzky.
Dokázala získat čtyři grandslamové tituly v řadě, byť ne v kalendářním roce. Její rekordní série se zastavila na šesti (Wimbledon 1983 až US Open 1984; tehdy se ještě Austrálie hrála na přelomu listopadu a prosince, proto za rok 1984 nemá klasický Grand Slam).
Dohromady vyhrála 167 turnajů dvouhry a 332 týdnů byla světovou jedničkou.
Ženskému tenisu naprosto dominovala.
A pořád byla terčem dobových stereotypů. Někteří novináři v narážkách na její sexuální orientaci mudrovali, že vlastně hraje mužský tenis a jak je svým způsobem nespravedlivé, když všechny ty dívenky v šatech opatrně pinkající od základní čáry poráží rozdílem třídy.
Zatímco před pár roky se jí předhazovalo, že nedokáže naplnit svůj jedinečný talent, teď byl problémem její výkonnostní odstup.
„Vždyť ostatní hráčky můžou trénovat stejně. Můžou do úmoru běhat čtvrtky na dráze, můžou chodit do posilovny, můžou nabírat kondici při basketu,“ odrážela absurdní výtky.
Také její přímočaré vystupování na kurtu vadilo víc než dřív. Zatímco John McEnroe nebo Jimmy Connors byli považováni za osobnosti i díky tomu, jak neurvale se občas chovali při zápasech, u žen nebylo projevování emocí vítané.
Ideálem bylo uhlazené chování v podání Evertové a Austinové.
Reportéři se vyžívali i v popisování její Rambo-like muskulatury, kterou získala drilem předchozích let, řešili, jak by asi tak uspěla na kurtu proti mužům. Zároveň do roku 1983 trvalo, než se objevila na titulní stránce Sports Illustrated. Byla už čtyřnásobnou wimbledonskou vítězkou, ale dočkala se, až když konečně vyhrála US Open…
I to byl pro ni další velký moment, další emotivní titul.
Zároveň nic nezměnil na tom, jak ji přijímala část médií, zejména těch konzervativních. Třeba už jenom to stálé připomínání její čs. minulosti – na rozdíl od jiných úspěšných sportovních emigrantů. Nepomáhalo, že se proti tomu ohrazovala, že se hrdě hlásila k Americe.
Například v roce 1985 se dostala mezi pět finalistek ankety o nejlepší sportovkyni USA posledního čtvrtstoletí, přesto ji o rok později Sports Illustrated neuctivě tituloval jako na blond obarvenou bisexuální emigrantku z Československa.
S jasným podtónem: kdyby se narodila v USA, byla by vzorná jako Evertová, ale co čekat od někoho, kdo vyrůstal v bezbožném komunismu…
I v tomhle směru se totiž vymykala obvyklým klišé. Většina lidí měla s uprchlíky z východní Evropy zkušenost, že jsou bytostně konzervativní, Demokratickou stranu považují za jakousi odnož KSSS a snaží se být američtější než Američané. Ze sportovců se takové definici blížili Ivan Lendl a později hlavně Robert Holík.
Navrátilová byla jiná. A dopracovala se k dalšímu nečekanému poznání, že i tak svobodomyslná země může občas mít problém se svobodomyslnými osobnostmi – zvláště pokud jsou ženy a jejich názory nezapadají do mainstreamu.
„Existují Američané, kteří nenávidí komunismus, ale přitom si z nějakého důvodu myslí, že jsem měla zůstat doma a žít pod režimem, který se jim osobně nezamlouvá,“ posteskla si na tohle téma.
Bitvy s veřejným míněním vedla i dávno po tom, co komunismus padl. Brala se za práva homosexuálů, za zrovnoprávnění žen, za skorou jakoukoli menšinovou věc, která vás napadne.
Vždycky stylem „servis a volej“.
****
Když v roce 1994 končila s profesionálním tenisem (pravda, v novém tisíciletí se na kurty vrátila a v deblu dokonce reprezentovala na olympiádě v Aténách 2004), nikdo nepochyboval, že odchází největší hráčka historie.
Dokonce i neúprosný britský bulvár ji najednou začal velebit a londýnské publikum ji při poslední účasti ve finále Wimbledonu vítalo mnohem vřeleji než dřív.
Ona všechny sentimentální poklony brala s nadhledem. Vtipkovala, že její legacy není kdovíjak výrazná, protože i když vyhrála tolik titulů a tak dlouho byla světovou jedničkou, co se útočného stylu týče, našla jenom málo následovnic. Zase se hraje od základní čáry a na síť se nikomu moc nechce.
Může být.
Nakonec jejím největším odkazem třeba nejsou bitvy na kurtech, nýbrž ty, které musela vybojovat za branami stadionů.
„Já jsem Martina Navrátilová a jsem taková, jaká jsem. Smiřte se s tím.“
Dneska se to může zdát jako banalita. Samozřejmost, která nestojí za řeč. Vždyť skoro každý sportovec touží být jiný, nesplývat s davem a jít si vlastní cestou.
Ale obhájit si to před třiceti, čtyřiceti roky vyžadovalo pořádnou kuráž.
Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!
One Comment
Pingback: