Pod čarou

Atény 1906. Olympijské hry, které se nepočítají

Už od prvních novodobých olympijských her v roce 1896 se řečtí činovníci a francouzský baron Pierre de Coubertin neshodli v názoru na to, co s nimi má být dál. Řekové chtěli, stejně jako ve starověku, olympijské hry organizovat pouze sami a pouze doma, naopak Coubertin měl od začátku jasnou představu, že pořadatelské země se budou střídat, aby se sportovní myšlenka mohla šířit do celého světa.

Jak to dopadlo, všichni víme.

Řekové se však nevzdali snadno. Už na samém počátku 20. století parlament přijal zákon, že od roku 1906 budou pořádat vlastní olympijské hry v Aténách. Podařilo se jim sehnat i souhlas Mezinárodního olympijského výboru. Tzv. mezihry se měly konat rovněž každé čtyři roky, vždy uprostřed oficiálního olympijského cyklu. MOV jim přiklepl název Jeux olympiques a Athénes, aby se odlišily od těch „mezinárodních“.

Do příprav se Řekové pustili pečlivě, zvláště po tom, co OH v Paříži 1900 a St. Louis 1904 skončily fiaskem (stejně jako ty následující v Londýně 1908). Obě akce se konaly jako přívěšek světových výstav, trvaly téměř půl roku a skoro nikoho nezajímaly. Domácí minimálně a cizince už vůbec ne. Málokdo tušil, ve kterých sportech se aktuálně bojuje o medaile a které přijdou na řadu až v dalších měsících.

Řekové v roce 1906 program napěchovali do dvanácti dnů a pozvali zástupce dvaceti “civilizovaných národů“. Mezi nimi i Čechy, pro které to měla být první oficiální účast na olympijských hrách, ačkoli země byla stále součástí Rakouska (u roku 1900 sice najdete ve výsledcích sedm českých jmen, ale to byli sportovci, kteří se na OH vypravili samostatně, ne jako členové výpravy).

Byl dokonce založen Český výbor pro hry olympické, jehož úkolem bylo vybrat účastníky – a hlavně zaplatit cestu. A tak se pořádaly dobročinné atletické závody, kde do pokladny výboru putovaly vybrané peníze, většinu prostředků věnovala města, něco přidali soukromí mecenáši. Nakonec se do Atén vydalo třináct Čechů: deseti cestu zajistil výbor, dva si ji uhradili sami a jednomu lístky na vlak a loď koupila pražská Slavia.

Snadný nebyl ani nominační proces. I když existovala dlouholetá sokolská tradice, ti účast odmítali, protože vrcholovým sportem pohrdali. Považovali ho za „z větší části toliko soutěž několika uměle vytrainovaných specialistů v některých druzích tělesných cviků“.

Snad i proto Češi nakonec získali jen dvě bronzové medaile zásluhou tenistů Ladislava a Zdeňka Žemlových. Hůře na tom byly pouze dvoučlenný týmy Turecka a Egypta, které odjely domů s prázdnou. Nejúspěšnějším českým rodákem se tak stal Josef Steinbach, původně z Horšovského Týna, který reprezentoval Rakousko a získal zlato ve vzpírání jednoruč.

I když olympijské soutěže zahajoval král Jiří a byla jim Řeky věnována na tu dobu výjimečná pečlivost, nějaké vady na kráse přeci jen našly. Těmito slovy například list Zlatá Praha popisoval zákulisí maratonského běhu: „Již den před tím odebrali se tam (do Marathonu) závodníci, mezi nimi také Čech pan Arnošt Nejedlý, a byli tam ubytováni v budově školní, ovšem poněkud primitivně. Spali na zemi, ve společnosti tvorů nevalně příjemných, kousavých, stravu měli takovou, jakou si přinesli, a veškerá příprava neodpovídala nikterak velikosti výkonu.“

I tak akce skončila úspěchem. Poprvé byly olympijské soutěže zakončeny slavnostním ceremoniálem, padlo několik světových rekordů, premiérově se závodilo například v hodu oštěpem a účast 854 sportovců byla mimořádným počinem.

O tom všem baron Coubertin slyšel jen z vyprávění, protože odmítl do Atén přicestovat.

Další mezihry byly naplánované na rok 1910, ale kvůli špatné ekonomické situaci i vojenskému napětí mezi Řeckem a Tureckem se neuskutečnily. V roce 1914 zase plány zhatila první světová válka. A po jejím skončení už měli Řekové jiné problémy než pořádat velký sportovní svátek.

Později byly aténské soutěže ze seznamu OH vyškrtnuty a do oficiální olympijské historie se nepočítají. Neuspěla ani snaha z roku 1948 zpětně je uznat jako regulérní.

Ironií dějin tak zůstává, že Češi vyslali první olympijskou výpravu na olympijské hry, které vlastně nebyly.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *