Legendární hokejista Václav Nedomanský nerozdává rozhovory příliš často. Když už k nějakému svolí, docela nerad se baví o minulosti. A pokud se přeci jenom trochu víc ohlédne za svým životem, téměř nikdy nemluví o emigraci v roce 1974.
Ten příběh je známý pouze v hrubých obrysech a spíš na základě vyprávění druhých.
Přesto jednou udělal Big Ned, jak se slavnému útočníkovi v zámoří přezdívá, výjimku a na podzim 1975 poodkryl detaily dramatického útěku v rozhovoru s jednou z největších postav kanadské sportovní žurnalistiky, Earlem McRaem z listu Toronto Star.
Hemží se to v něm agenty, nejen hokejovými, nezištnými kamarády, dravými manažery i namyšlenými funkcionáři.
Nedomanský svého času patřil k nejlepším hokejistům Evropy. V letech 1965 až 1974 nechyběl na žádném velkém turnaji, byl mistrem světa, stříbrným medailistou z olympijských her, v reprezentaci nastoupil k 220 zápasům a nastřílel v nich dosud rekordních 136 gólů, kupu dalších branek dal za Slovan Bratislava v lize atd.
Zájem z NHL o něj byl minimálně od roku 1964, to mu bylo dvacet, kdy se s první nabídkou ozvali New York Rangers. Pak se vyptávaly i další týmy.
Odpověď soudruhů z hokejového svazu byla vždy stejná: „Možná příští rok.“
Příslib, že by Nedomanský mohl odejít v létě nadějí plného roku 1968, zase zmizel ve vzduchoprázdnu po změně politických poměrů.
Ani když se jeho věk blížil ke třicítce (a tedy začínal být podle tehdejších čs. měřítek pro vrcholový hokej starý), se šance na odchod nezdála být větší. „Potřebujeme tě doma,“ slyšel od funkcionářů.
Někdy i v arogantnější verzi: „Jo, to ses měl narodit o pár set kilometrů dál na Západ.“
Tohle jsou všechno poměrně známé věci.
Osudný večer v Torontu
Nedomanského osud se začal otáčet jiným směrem 28. prosince 1972, v torontském hotelu Westbury. Byl tehdy v Ontariu na zájezdu s národním týmem (bez hráčů jihlavské Dukly), který se pod hlavičkou Prahy účastnil akce zvané Royal Bank International Tournament.
Před zápasem s Dynamem Moskva se sešel se dvěma slovenskými emigranty, podnikatelem Zoltánem Sausikem a taxikářem Ľudovítem Katonou, který byl později v kanadských hokejových kruzích známý jako 007, protože klubům pomáhal oslovovat hráče z Československa ochotné utéct na Západ. U večeře si jim postěžoval, kolikrát už měl slíbený odchod do NHL a kolikrát z toho nic nebylo.
„Je jenom jediná cesta, jak si tady můžeš zahrát profesionální hokej,“ řekl mu Katona. „A ty dobře víš, jaká cesta to je.“
Nedomanský jenom pokýval hlavou.
Řeč byla pochopitelně o emigraci.
Definitivně se pro útěk rozhodl v létě 1973, kdy mu ve Slovanu zamítli i přestup do Brna.
Nepomohly ani výhrůžky, že raději skončí s hokejem. Funkcionáři mu jasně vysvětlili, že by mu na oplátku dokázali zařídit pěkně dlouhou vojnu – jíž jako vysokoškolák úspěšně oddaloval.
Přes jednoho fotbalistu, který s povolením úřadů působil ve Vídni, proto kontaktoval bývalého spoluhráče Jozefa Čaplu. Někdejší reprezentační obránce – a vynálezce slavných hokejek Alpač – si tzv. nelegálně prodloužil angažmá v Západním Německu a po konci hráčské kariéry začal trénovat Augsburg.
„Chci odejít do Kanady, pokud mě někdo ještě bude chtít,“ vzkázal Nedomanský.
Čapla zavolal Katonovi a pověřil ho, ať se zkusí poptat v NHL.
Nejdřív kontaktoval New York Rangers. Ale ti už nechtěli, přeci jenom od jejich prvotního zájmu uplynulo dlouhých devět let.
Pak to zkusil v Buffalu, generální manažer Punch Imlach však útěk považoval za nejistou akci – a taky si nechtěl nahněvat NHL ani IIHF, kde dosud platilo, že hráči z Evropy se berou pouze při souhlasu všech stran.
Mladému klubu Atlanta Flames tehdy šéfoval Cliff Fletcher, jenž v roce 1969 jako asistent GM pomáhal dotáhnout příchod Jaroslava Jiříka do St. Louis Blues. Informace o Nedomanského zájmu ho velmi zaujala.
Ale ani on neměl zájem vymýšlet dobrodružný scénář emigrace.
Katonovi sdělil, že je to příliš riskantní. Pro jistotu však jméno čs. reprezentanta zapsal na oficiální negotiation list. Kdyby náhodou…
WHA místo NHL
Katona se proto obrátil na Bucka Houleho, generální manažera týmu Toronto Toros z World Hockey Association, která se od roku 1972 snažila konkurovat NHL a brala každou hvězdu s potenciálem zvýšit soutěži renomé i publicitu.
„Můžu pro tebe získat Nedomanského,“ vypálil na něj Katona.
„Ty…a která armáda?“ neskrýval skepsi Houle, jenž Nedomanského dobře pamatoval ze svého působení u kanadské reprezentace. Ostatně jednou byl v Maple Leaf Gardens svědkem toho, jak Big Ned dal dva góly Kenu Drydenovi.
„Opravdu. Poslouchej mě,“ ujistil ho Katona.
Když torontský taxikář domluvil, byl Houle nápadem posedlý.
I proto, že WHA nemusela brát diplomatické ohledy, neboť s IIHF ani evropskými federacemi neudržovala žádné vztahy, tudíž nebylo co rozbořit. Plán na získání Nedomanského mu posvětil i majitel klubu John F. Bassett: „Když bude šance, jdi do toho.“
Katona se s Nedomanským znovu setkal v dubnu 1974, při mistrovství světa v Helsinkách. Pověděl mu o zájmu Toros a zeptal se, zda by bral i WHA místo NHL.
„Ano. Ale jaká je nabídka?“ zeptal se útočník.
Logicky. Nechtěl odejít do nejistoty, nechtěl utíkat za nějakou chimérou. Bylo mu třicet, byl ženatý, měl malého syna a věděl, že v případě emigrace bude muset všechny peníze i majetek nechat doma a bude mít jenom pár let na to, aby dokázal rodinu zajistit.
Odpověď zněla: pětiletá smlouva s ročním platem 100 tisíc dolarů a k tomu bonus 50 tisíc za podpis.
V té chvíli se na scéně znovu objevila Atlanta.
Fletcherovi zavolal evropský skaut s informací, že Toros se snaží získat Nedomanského, proto neváhal, vzal svého asistenta Davida Poileho (ten je dnes generálním manažerem Nashville Predators) a odletěli jednat do Prahy, na hokejový svaz.
„Možná příští rok,“ slyšeli jako obvykle.
Aspoň v Bratislavě zastihli Nedomanského, který jim potvrdil odhodlání emigrovat. To je definitivně odradilo, touhle cestou ani teď jít nechtěli. A jemu návštěva z USA zajistila větší pozornost Státní bezpečnosti.
V květnu se Katona vypravil znovu do Evropy, tentokrát do Budapešti, už s oficiálním návrhem smlouvy od Toros přeloženým do češtiny. Chtěl, aby ji Nedomanský viděl a odsouhlasil, ale ten se výletu do Maďarska bál. Byť to byla spřátelená země, kam nebylo třeba mít vízum ani výjezdní doložku, netoužil na sebe zbytečně upozorňovat.
Místo něj jel věc vyřídit kamarád Jan Suchý, slavný obránce a už bývalý reprezentant.
O dva dny později Nedomanský vzkázal přes Čaplu, že nabízený kontrakt je v pořádku a v létě se pokusí s rodinou dostat do Švýcarska, s přesným termínem se ještě ozve.
Katona po návratu do Toronta ujistil Houleho, že všechno dopadlo podle očekávání a Toros můžou v kabině chystat místo pro velkou hvězdu.
Byla to pravda jenom pár týdnů.
Druhý agent na scéně
Počátkem července vstoupil do kanceláře generálního manažera muž, který se představil jako Eddie Svoboda, a řekl, že odteď zastupuje Nedomanského on.
Hokejistovi se prý nelíbilo, o jakou provizi si Katona řekl, a není ochoten mu ji zaplatit. Ostatně, podobnou zkušenost s 007 udělali počátkem 80. let i bratři Šťastní a Miroslav Fryčer, tehdy Katona dokonce kvůli výši provize žaloval klub Quebec Nordiques. Teď chtěl po Toros odškodné 75 tisíc dolarů, nakonec se spokojil se čtyřiceti tisíci.
Svoboda při svém entrée dodal, že by the way Nedomanský je už s rodinou ve Švýcarsku, na dvoutýdenní turistická víza, a je tedy nejvyšší čas celou věc dotáhnout. Samozřejmě za docela jiných podmínek.
Houle nejprve novému zástupci Nedomanského nevěřil. Ale když ten vytočil číslo do Bernu a na druhém konci dostal sluchátko do ruky lovený hokejista, nic jiného než znovu jednat torontskému GM nezbývalo.
Nedomanský chtěl k dřív domluvené smlouvě přidat dalších 300 tisíc dolarů a navíc zajistit angažmá u Toros i pro kamaráda Richarda Fardu, jenž se rovněž rozhodl emigrovat, a byť Kanada nebyla jeho vysněnou zemí, musel se tam aspoň na čas uchýlit, protože osmnáct měsíců podle pravidel IIHF v Evropě hrát nesměl. Jeho požadavky: celkem 165 tisíc na tři roky plus padesátitisícový podpisový bonus.
„Buď půjdeme oba, nebo ani jeden,“ zněla závěrečná podmínka.
Houle se Svobodou přistáli 12. července 1974 v Curychu, na letišti si půjčili auto a chystali se vyrazit do Bernu za Nedomanským. Doladit poslední detaily.
Když šli k vozu, všimli si v dálce známé postavy – Cliffa Fletchera.
I on dostal echo, že čs. reprezentant je ve Švýcarsku, odhodil proto všechny zásady a chystal se ho přeci jenom zlanařit. S pocitem, že to nebyl on, kdo ho přemluvil k emigraci.
Nic nepodepisuj!
Torontští vyslanci skočili do auta a upalovali do Bernu, aby tam byli dřív než konkurence z NHL.
S hokejisty se sešli v baru, vzájemně si odkývali už dohodnuté, ale Nedomanský si vymínil, že se ještě druhý den ráno sejde s Fletcherem. Slíbil mu to.
„Hlavně nic nepodepisuj,“ prosil ho Houle.
Když za ním Nedomanský další den v poledne přišel do hotelu Schweizerhof, definitivně mu spadl kámen ze srdce. „Jdu do Toronta,“ ujistil ho hráč. „Ale podepíšu až zítra, dneska jdeme slavit.“
A tak se i stalo.
Ve středu se konečně všichni hlavní aktéři – s výjimkou manželů Fardových, kteří si ještě chtěli užít dovolenou ve Švýcarsku – vypravili na letiště do Curychu. V kapse kromě pětileté smlouvy měli i bleskově získané povolení od imigračních úřadů v Kanadě.
Jenom pár dnů po tom, co o politický azyl v Torontu požádal jiný slavný Východoevropan, sovětský tanečník Michail Baryšnikov.
Ale ani to ještě není konec příběhu.
O týden později zazvonil v Houleho kanceláři telefon a v něm se ozvalo: „Zdravím, tady je Alan Eagleson. Jsem novým agentem Václava Nedomanského a myslím, že bychom se na jeho smlouvu měli znovu podívat…“
K celkové částce 750 tisíc dolarů na pět let a podpisovému bonusu ve výši 100 tisíc nakonec nejvlivnější agent hokejového světa vyjednal ještě pár drobností: klub bude Nedomanskému platit lekce angličtiny, každý rok mu dá nové auto, nebude ho smět bez jeho souhlasu vyměnit ani poslat na farmu – a po dvou letech bude mít hráč právo jednat o novém, lepším kontraktu.
Když Nedomanský 15. října 1974 poprvé skočil na led proti New England Whalers, musel si Houle pořádně oddechnout. Protože nehrozilo, že se ve dveřích objeví nový agent s novými požadavky.
V době, kdy v Toronto Star vyšla v úvodu zmíněná velká story o pozadí největšího hokejového útěku 70. let, už však generálním manažerem Toros nebyl. Tým skončil ve své divizi až druhý, v úvodním kole play off vypadl se San Diegem – a Houle byl z funkce odvolán. Navzdory tomu, že v sestavě měl Franka Mahovliche, Paula Hendersona…a Václava Nedomanského.
Český emigrant v 78 zápasech nastřílel 41 gólů a přidal 40 asistencí, což v klubových statistikách stačilo na třetí místo a v celé WHA na chvost elitní dvacítky. Not bad.
Ale Nedomanskému to nezajistilo místo v prvním ani druhém All-Star týmu soutěže, Torontu to nepomohlo k týmovému úspěchu a také se nezačala hala plnit fanoušky, chodilo jich v průměru o šest tisíc míň než na Maple Leafs v NHL.
Nemálo lidí se ptalo: Tohle že má být, společně s Philem Espositem a Bobbym Clarkem, jeden z nejlepších centrů na světě?
„Nedomanský je pro nás trochu zklamáním,“ přiznal po konci sezony roztrpčený Houle. „Předpokládali jsme, že dá padesát gólů, spíš víc. Čekali jsme, že ukáže větší vůdcovské schopnosti. Jasně, potřeboval čas na aklimatizaci, hodně věcí pro něj bylo nových. Ale i tak jsme mysleli, že na ledě bude lepší, agresivnější.“
Big Ned se nad podobnou kritikou usmíval. „Všichni si myslí, že když je někdo hvězda, musí střílet spoustu gólů. Ale proč? Hokej hraje na ledě šest hráčů, ne jeden. Jsem zvyklý dělat to, co je nejlepší pro tým, ne pro mě. Kdybych víc střílel, možná bych dal víc gólů, ale kdo ví, jestli by to mužstvu pomohlo. Rozumíte mi? Stejné je to s hitováním. Mohl bych hrát tvrději, ale v hokeji je důležitější trefovat puk hokejkou než hráče tělem,“ vysvětloval reportérovi Toronto Star.
Za pravdu mu dala jeho druhá sezona.
Měl na kontě podstatně víc gólů (56) i bodů (98), byl třetím nejlepším střelcem WHA, o tři trefy před Bobbym Hullem, ale mužstvo skončilo v divizi až páté a do play off ani nepostoupilo.
Navíc na zápasy chodilo ještě o 1500 diváků míň než o rok dřív, tak se majitel rozhodl nevýdělečnou organizaci přestěhovat do Alabamy v USA. Od léta 1976 už Big Ned a spol. hráli za Birmingham Bulls.
Na jihu se týmu nevedlo líp, znovu skončil mimo play off – a na podzim dalšího roku Nedomanský svoji kapitolu ve WHA uzavřel. Byl vyměněn do Detroitu Red Wings, ve třiatřiceti letech se konečně dočkal šance v NHL.
Jako první emigrant z komunistické Evropy.
Toronto Toros do jeho útěku a prvních tří sezon investovalo hodně přes půl milionu dolarů a v klubu si právem mohli spočítat, že nešlo o kdovíjak úspěšnou investici.
Ale nebyla to Nedomanského chyba. Že je skvělý útočník, ostatně potvrdil v Detroitu, kde byl nejlepším střelcem i nejproduktivnějším hráčem týmu. Celkem v NHL nasbíral 278 bodů ve 421 zápasech a ligu hrál až do devětatřiceti let.
V roce 2019 byl uveden do Hockey Hall of Fame. Jako druhý z hokejistů, kteří oblékli dres Toronto Toros. Ten první, Frank Mahovlich, mu při slavnostním ceremoniálu předal pamětní plaketu.
Symbolicky ve městě, kam se Václav Nedomanský o pětačtyřicet let dřív vydal za snem o novém životě.
Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!
