Pod čarou

Cadillac s motorem z volkswagenu. Příběh první transgender hvězdy

Případy mužů, kteří si v dospělosti nechali změnit pohlaví a teď se snaží prosadit v ženských soutěžích, jsou velkým sportovním tématem roku 2022.

Ale jako téměř vždy, i tady se dá konstatovat: nic nového pod sluncem.

Podobné debaty se vedly už dávno. Přesněji před pětačtyřiceti roky. Stejně emotivně a stejně urputně.

Na svědomí je měla tenistka Renée Richardsová, která se do čtyřiceti let jmenovala Richard Raskind. O právo hrát profesionální tenis se musela soudit. Potom pět let strávila na okruhu WTA (vlastně jen na jeho části, o tom ještě bude řeč), pronikla do TOP 20 světového žebříčku a do sportovní historie se zapsala i jako první americká trenérka Martiny Navrátilové.

Už jen z toho je zřejmé, že její příběh by vydal na knihu (stalo se dvakrát) nebo spíš na film (stalo se rovněž).

Začal v roce 1934, kdy se v New Yorku do rodiny Raskindových, židovských imigrantů z Ruska, narodil syn Robert. Od dětství byl náruživým i úspěšným sportovcem. Plaval, zkoušel štěstí v baseballu, hrál americký fotbal. Ale jeho největší vášní byl tenis.

Na univerzitě v Yale byl kapitánem týmu, později dokonce vyhrál národní vojenské mistrovství a pohrával si s myšlenkou věnovat se tenisu profesionálně. Nakonec dostala přednost další škola. Vystudoval medicínu na University of Rochester a stal se oftalmologem se specializací na operace očí a nápravy dvojitého vidění.

Přesto se v letech 1953-60 stihl pětkrát zúčastnit US Open, tehdy hraného pod hlavičkou US National Championships. Nebyl to problém, však až do roku 1968 byl turnaj otevřen pouze amatérům. V pavouku se tak ocitl mj. ve společnosti Roda Lavera, Arthura Ashe nebo Kena Rosewalla.

Ale velký průlom nezaznamenal: třikrát vypadl v prvním kole, dvakrát ve druhém.

Počátkem 70. let žil Radskin život, který mu většina vrstevníků mohla závidět. Byl úspěšným lékařem na Manhattanu, udělal si pilotní průkaz, oženil se s modelkou Barbarou Male, narodil se jim syn.

Ale uvnitř sváděl boj o vlastní identitu. Už dlouhá léta.

Holil si nohy (u mužů v té době něco neslýchaného), a když chodil venčit psa, vyrazil v sukni a na podpatcích.

S pocitem, že je ženou uvězněnou v mužském těle (ještě v 60. letech považovaném za duševní poruchu), mu nepomáhaly ani terapie. Jednou se dokonce vypravil do Casablanky, v peněžence 4000 dolarů, které chtěl dát doktorovi specializujícímu se na přeoperovávání mužů na ženy, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

Příštím letadlem se vrátil do USA, ke starému životu.

Zkusil si aspoň nechat zmenšit výrazný mužský ohryzek, což málem skončilo tragicky. Chirurgova vrtačka projela až do průdušnice a Raskind se na operačním stole skoro zadusil.

K osudovému kroku, ke kompletní operaci, se rozhodl až v roce 1975. Bylo mu jednačtyřicet let. „Nebylo to tak, že bych cítil, že s tím musím konečně něco dělat. Prostě jsem neměl na výběr,“ vysvětloval později. Byť správný český překlad už by měl spíše obsahovat slova „cítila “ a „neměla“.

Po úspěšné proceduře se Richard Raskind přejmenoval na Renée Richardsovou.

Manželství s modelkou Barbarou bylo rozvedeno a Richardsová se odstěhovala do Kalifornie, kde chtěla začít nový život. Mezi lidmi, kteří ji nepamatují jako muže.

Pomoci jí měl i tenis.

Richard Raskind a Renée Richardsová

V roce 1976 se vypravila na amatérský turnaj do La Jolly, přihlásila se pod jménem Renée Clarková a k překvapení všech ho tahle neznámá vysoká hráčka s tvrdým levorukým forhendem vyhrála.

Bohužel pro ni její identitu objevil místní reportér, shodou okolností otec dnešní trumpovské komentátorské hvězdy Tuckera Carlsona. Článek s titulkem „Ženský turnaj vyhrál muž“ způsobil pozdvižení.

Tenisový svaz (USTA) jí vzkázal, že na turnajích není vítaná, dokud nepodstoupí chromozomový test.

To odmítla.

Občas si však zahrála. Třeba dávný známý ji pozval na turnaj do New Jersey, ale jakmile se rozkřiklo, že přiletí, pětadvacet hráček se odhlásilo. Ovšem na US Open měla vstup zakázán, protože podle pořadatelů nebyla schopna prokázat, že je žena.

I když původně na tenisovou kariéru ve svém druhém životě nepomýšlela, v té chvíli se v ní něco zlomilo. Řekla si, že si prosadí právo hrát ženské turnaje, klidně i ty největší, že jí nikdo nebude přikazovat, co jako žena smí a co ne.

Celou záležitost dala v New Yorku k soudu. „Cítím se jako žena, mám dobrozdání od gynekologa, že jsem žena, v dokladech jasně stojí, že jsem žena, tak proč bych nesměla hrát na ženských turnajích?“ vykládala novinářům s tím, že zákony zakazující diskriminaci na základě pohlaví jí musejí dát za pravdu.

Zatímco USTA povolala k případu celý zástup svědků a expertů, Richardsová se spoléhala pouze na vyjádření lékaře, jenž ji operoval, a Billie Jean Kingové, šéfky WTA, která ji ze všech sil podporovala.

Soudní spor nakonec vyhrála.

V srpnu 1977 tak konečně mohla startovat na US Open. Po sedmnácti letech, pod jiným jménem a s novou genderovou identitou.

V prvním kole ji čekala Virginia Wadeová, čerstvá wimbledonská vítězka. A byl kolem toho poprask, jakých historie turnaje příliš nepamatuje.

V novinách se probíralo, jestli je fér, aby hrála proti ženám (a ještě se to v následujících letech bude probírat tisíckrát), experti s úlevou konstatovali, že díkybohu hned na začátku narazila na silnou soupeřku, ne na útlou šestnáctiletou dívenku, a většina tenistek dávala najevo, že z její přítomnosti nejsou nadšené. Některé dokonce nosily trička s nápisem GO AWAY, RENÉE.

To newyorští fanoušci Richardsovou přivítali potleskem.

K výhře ji však nedotlačili, byli svědky hladké porážky 1:6 a 4:6. Chuť si spravila aspoň ve čtyřhře, kde s Betty Ann Stuartovou postoupily do finále.

I když za sebou měla kariéru celkem úspěšného amatérského tenisty, všechno tohle pro ni byla nová zkušenost. Poprvé se o její výsledky zajímala veřejnost, poprvé hrála na centrálním dvorci Forest Hills, poprvé se ocitla pod opravdovým tlakem. Mediální hvězdou se stala trochu proti své vůli.

„Má to zapotřebí?“

„Co si hraním tenisu chce dokázat?“

„Nebude teď ženský tenis plný přeoperovaných mužů?“

„Nechce jenom zpeněžit svoji změnu pohlaví?“

Zvláště nad poslední z tradičních otázek se musela usmívat. Jako renomovaný oftalmolog vydělávala 100 tisíc dolarů ročně, na profesionálním okruhu mohla na konci 70. let a při své výkonnosti počítat v lepším případě tak se čtvrtinou.

„Jinak mi i pár lidí vyhrožovalo smrtí, další mi vzkazovali, že jsem amorální a nechutná,“ popisovala dobovou atmosféru.

Její návrat na kurty byl bizarní i v dalších ohledech. Bylo jí třiačtyřicet let, ale aby mohla sbírat body do žebříčku, musela se účastnit turnajů série Avon Futures. Tedy akcí pro nadějné tenistky, jejichž rodiče byli kolikrát mladší než ona.

Na půlce turnajů nebyla vítaná, hlavně v některých městech na jihu USA. Jiní pořadatelé ji naopak rádi zvali, protože jim zajistila publicitu a přitáhla diváky do hledišť.

A brzy zmizela i nevraživost ze strany soupeřek. Pochopily totiž, že Richardsová je nebude obírat o peníze a trofeje. Byla sice vysoká (188 cm), urostlá, měla silné údery, ale taky svůj věk. Nemohla se poměřovat s mladými, rychlými, pohyblivými tenistkami.

„Stačilo mi mrknout se jednou na její tréninkový zápas a věděla jsem, že ženskému tenisu kralovat nebude – rozhodně ne nade mnou,“ přiznala Martina Navrátilová, byť zrovna ona byla jednou z těch, kdo ji soukromě i veřejně podporovaly. Protože se – jako emigrantka z komunistické země a přiznaná bisexuálka – cítila podobně vykořeněná, ne všude vítaná a od fanoušků i novinářů si taky vyslechla svoje.

Respekt jí vyjadřoval i rumunský bouřlivák Illie Nastase, který s Renée vytvořil jednu z nejzvláštnějších dvojic v historii mixu.

Embed from Getty Images

Richardsová strávila na profesionálním okruhu pět let a nebyla to pro ni úplně šťastná doba.

Vadila ji neustálá pozornost, v každém městě, na každém turnaji. Pořád stejné otázky – i stejné odpovědi.

Ani mezi hráčky nikdy příliš nezapadla. Nejen kvůli minulosti, ale i věku. Některým soupeřkám bylo o třicet let míň, o čem si s nimi vystudovaná lékařka hovořící několika cizími jazyky asi tak mohla povídat? Nebo měly vyrazit společně na diskotéku, na nákupy?

Po sportovní stránce to však marné nebylo.

I když nesměla hrát v Evropě (rozhodnutí newyorského soudu se pochopitelně vztahovalo pouze na USA, proto nikdy nestartovala ve Wimbledonu nebo na Roland Garros) a byla odkázaná jenom na americké turnaje, dokázala nasbírat dost bodů na to, aby se v roce 1979 propracovala na dvacáté místo žebříčku WTA.

Na Martinu Navrátilovou, Chris Evertovou nebo Tracy Austinovu neměla, toho si byla vědomá, nepřipsala si ani žádný turnajový triumf, ale nastupovat proti ní snadné nebylo.

„Vypadala a hrála jako docela dobrý muž čtyřicátník, ale její největší plus byly její výška a inteligence,“ všimla si Navrátilová, která první vzájemný zápas vyhrála těsně 7:6 a 7:6.

Embed from Getty Images

Richardsová nikdy neporazila hráčku elitní světové pětky, ale párkrát vyhrála nad těmi, které se do TOP 5 dostaly později. Například v roce 1979 přehrála tehdy sedmnáctiletou Hanu Mandlíkovou.

Když se v roce 1981 rozloučila s profesionálním okruhem, bylo jí sedmačtyřicet. O budoucnosti měla jasnou představu. Usadí se na Floridě, koupí si ranč a otevře si tenisovou školu pro mladé naděje.

Jenže místo toho dostala nabídku právě od Navrátilové, aby ji trénovala. České emigrantce bylo pětadvacet, platila za talentovanou hráčku, která občas může vyhrát grandslamový turnaj, ale ona sama chtěla víc. Stát se šampionkou. Nejlepší tenistkou své generace.

A k tomu potřebovala trenéra.

Richardsová s ní pracovala zejména na úderech a herní strategii. Učila ji líp podávat, pečlivě analyzovala hru soupeřek.

Měla velký podíl na tom, že Navrátilová na konci roku 1981 poprvé vyhrála Australian Open, na jaře 1982 poprvé French Open a vzápětí po tříleté pauze i Wimbledon.

Embed from Getty Images

Jejich spolupráce však netrvala dlouho.

Richardsová nebyla úplně nadšená z toho, jakou na Navrátilovou mají vliv lidé, jimiž se na turnajích obklopuje, a navíc se v New Yorku objevila příležitost koupit za 50 tisíc dolarů zavedenou oftalmologickou praxi.

Požádala svou svěřenkyni, jestli by jí na investici nepůjčila, ale ta odmítla. Byznys s přáteli prý nedělá dobrotu.

Tím jejich společná cesta skončila. Byť nakonec jí Navrátilová potřebnou sumu poskytla. A když v roce 1983 konečně vyhrála US Open, v emotivním proslovu na kurtu poděkovala i Richardsové.

Ta už mezitím opět léčila. Na Harvardu prošla opakovacím kursem, aby dohnala, co ji ve světě medicíny za šest let uteklo, a stala se úspěšnou operatérkou. V roce 1983 ještě vydala memoáry Second Service, potom se stáhla do ústraní.

Mnoho na tom nezměnilo ani nové tisíciletí a otevřenější společnost. Nestala se LGBT+ aktivistkou, svůj boj o právo hrát ženské tenisové turnaje považovala pouze za soukromou záležitost.

Jako lékařka ví o férovosti soupeření s transgender sportovkyněmi svoje. Zvláště s těmi, které prošly jen hormonální léčbou, ne kompletní operací.

„Byla jsem robustní cadillac, který dostal motor z volkswagenu. Kdybych se nechala přeoperovat ve dvaceti, bylo by to jiné. Možná bych i vyhrála Wimbledon,“ přiznala si skutečnost, že její věk se stal přirozenou brzdou, díky které na přelomu 70. a 80. let nezničila ženský profesionální tenis. „A kdybych ho tenkrát vyhrála? Hned bych kariéru ukončila. Nebylo by to dobré pro mě ani pro tenis.“

Má i tradiční pohled na roli pohlaví. Jsou jenom dvě. Nebinárnost neuznává. Buď jste muž, nebo žena. A v podstatě detail je, jestli jste se tak narodili, nebo vašim vnitřním pocitům pomohli lékaři.

Embed from Getty Images

Když už poskytne rozhovor médiím, raději se baví o golfu nebo milovaných Yankees než o problematice genderových identit. „Ano, kdysi jsem byla průkopnice. Psalo se o mém soudním sporu, noviny mě citovaly. Ale to už je dávno pryč.“

Tvrdí, že historie nikoho moc nezajímá. Svět se změnil, má jiné problémy a jiné hrdiny. „Vezměte si baseball. Každý rok 15. dubna si všichni v MLB oblečou dresy s číslem 42 na počest Jackieho Robinsona. A když se něj nedávno ptali jednoho mladého hráče, odpověděl: Jackie Robinson? Nevím, kdo je Jackie Robinson.“

To vy teď aspoň víte, kdo byla a je Renée Richardsová.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

One Comment

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.