Pod čarou

Tak málo času. Tragický osud poslední montrealské jedničky draftu

Draft NHL se v roce 1980 konal v Montrealu. Stejně jako letos.

Právo první volby měli domácí Canadiens. Stejně jako letos.

Odlišné jsou pouze kulisy: ze slavné haly The Forum je už dávno obchodní centrum, teď se bude největší z talentů vybírat v moderní Bell Centre.

Ať už jím bude kdokoli, jedno mu budou všichni rozhodně přát. Lepší osud než měl Doug Wickenheiser, juniorská hvězda počátku 80. let.

Nadějný kanadský útočník – mimochodem bratranec Hayley Wickenheiserové, asi nejlepší hokejistky všech dob – šel tehdy na draft jako jeden z favoritů. Urostlý, ofenzivní centr, který v závěrečné sezoně ve WHL zaznamenal 170 bodů v 71 zápasech, v play off přidal dalších čtyřicet za osmnáct utkání.

Magazín The Hockey News ho tipoval na první místo, Central Scouting Bureau trochu víc věřil obránci Davu Babychovi.

Když ale přišel na pódium Irving Grundman, generální manažer Canadiens, vyslovil jméno Douga Wickenheisera.

V Montrealu si od něj neslibovali nic míň, než že bude lídrem nové generace, která nastoupí na místo odcházející dynastie sedmdesátých let.

Těžko byste v historii hokeje našli složitější poslání.

Dlužno dodat, že fanoušci Canadiens nebyli z volby nadšeni. Těšili se spíš na Denise Savarda, montrealského rodáka a hvězdu místních Juniors, jehož statistiky v QMJHL byly podobně úchvatné.

Na řadu přišel jako třetí, sáhlo po něm Chicago.

K Wickenheiserově smůle měl Savard parádní vstup do NHL. V první sezoně nasbíral 75 bodů a patřil k aspirantům Calder Trophy pro nejlepšího nováčka (nakonec ji získal Peter Šťastný).

Naopak Wickenheiser se trápil. Na NHL ještě nebyl připravený, a jak později uznali mnozí experti, rok nebo dva na farmě by mu rozhodně prospěly.

Jenže k tomu se šéfové Canadiens neodhodlali. Přiznali by tím totiž svoji špatnou volbu. A tak místo aby Wickenheiser nabíral herní praxi o soutěž níž, zůstával v NHL a víc seděl na tribuně než hrál.

Když se například poprvé v sezoně utkaly Montreal s Chicagem, trenér ho nepostavil a místo zápasu ho nechal šlapat v posilovně na kole.

Oficiálně proto, aby ho srovnáváním s rozjetým Savardem nevystavoval zbytečnému tlaku. Ale trochu i z toho důvodu, aby novináři a fanoušci nekritizovali generálního manažera.

Za Montreal odehrál Wickenheiser během necelých čtyř sezon 202 utkání, posbíral 115 bodů.

Nestal se lídrem nové generace, nikdy se nepřiblížil Stanley Cupu. Ten ironií osudu nakonec v dresu Canadiens v roce 1993 získal Savard.

Kariéru měl Wickenhiser restartovat v St. Louis. Generálním manažerem se tam zrovna stal Ron Caron, který byl v roce 1980 hlavním skautem Canadiens a prosadil si jeho volbu z prvního místa.

Ani v týmu Blues to však nebylo lepší.

Navíc v březnu 1985 si způsobil kuriozní – a vážné – zranění. Když odcházel se spoluhráči z pizzerie, naskočil na korbu pickupu, ale neudržel rovnováhu a spadl do silnice, kde ho srazilo projíždějící auto. Vletěl na přední sklo, pak přepadl na asfalt.

Koleno měl na maděru.

Lékaři ho operovali čtyři hodiny a v první chvíli nebyli schopni říct, jestli bude moct chodit, o bruslení ani nemluvě.

Wickenheiser se nakonec silou vůle dokázal do NHL vrátit. Deset měsíců rehabilitoval, posilovat, trénoval, aby v lednu 1986 mohl oslavit comeback.

V následujícím play off prožil i svou největší hokejovou radost. V semifinále Stanley Cupu rozhodl šestý zápas s Calgary, kde tým St. Louis prohrával už 2:5, byl blízko vyřazení, ale nakonec se v prodloužení dokázal vysvobodit a vynutit si sedmé utkání.

Embed from Getty Images

V St. Louis vydržel Wickenheiser do roku 1987, pak se přes Hartford, za který si nikdy nezahrál, dostal do Vancouveru, další zastávkou byli New York Rangers a účet v NHL zakončil ve Washingtonu.

Celková bilance: 556 utkání, 111 gólů a 165 asistencí. Not bad. Ale od jedničky draftu se čekalo víc, mnohem víc.

Kariéru si prodloužil v Evropě. V Asiagu si po boku Dušana Paška zahrál italskou Serii A, pak zkoušel štěstí v rakouském Klagenfurtu a přes druhou bundesligu (Bayreuth) se vrátil do Ameriky, kde si ještě dvě sezony odkroutil v IHL.

S hokejem seknul na jaře 1994.

Byl ženatý, s manželkou čekali dvojčata a těšil se na všechno, co mu život přinese. Daleko od hokeje, pryč od věčných očekávání druhých.

▪▪▪▪

Ze sportovní kariéry mu přeci jenom zbyla malá vzpomínka. Aspoň to tak na začátku vypadalo. Výrůstek na levém zápěstí.

Zašel s tím za lékařem, ale ten mávl rukou. „Je to jenom cysta, tu má kdekdo.“

Čtyři dny po narození dcer, které na svět přišly o osm týdnů dříve, tedy zamířil na rutinní operaci.

Život se mu však obrátil vzhůru nohama po naléhavém telefonátu od lékaře. „Mám pro vás špatnou zprávu. Je to rakovina.“

Přesná diagnóza zněla: epiteloidní sarkom. Čili vzácná forma rakoviny kostní dřeně.

Měl na výběr mezi ozařováním, nebo amputací předloktí. Jelikož mu nikdo nebyl schopen zaručit, že by amputace byla stoprocentním řešením, zvolil první možnost.

Zvládl přes třicet aplikací a všechny dostupné testy po čase potvrdily, že zbytek těla je čistý.

Vypadalo to na happy end.

Zase se vrátil do běžného života, v roce 1997 se jim narodila třetí dcera.

Bohužel v květnu následujícího roku přišla další špatná zpráva. Rentgen plic ukázal malý tumor, který se začal zvětšovat, později rakovina metastázovala do mozku.

Dalšími měsíci se Wickenheiser protrpěl. Nemohl spát, celé noci prokašlal. Záchranou nebyla ani chemoterapie.

V listopadu 1998 byl převezen do hospicu. Dýchal už jenom pomocí přístrojů a jeho stav se zhoršoval.

Život někdejšího prvního hráče draftu vyhasl 12. ledna 1999.

Bylo mu 37 let.

Paul Coffey, Larry Murphy, Dave Babych a pár dalších hokejistů, kteří společně s ním v roce 1980 vstupovali do velkého světa, se ještě v NHL proháněli po ledě.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *