Bez lvíčka na prsou

Gerhard Mitter, pilot F1 z Krásné Lípy

Tomáš Enge je, jak známo, prvním českým pilotem v historii F1. Ale kdybychom sestavili žebříček rodáků ze severních Čech, patřilo by mu až druhé místo. O téměř čtyřicet let ho totiž předstihl Gerhard Mitter, který 15. července 1962 startoval ve Velké ceně Solitude ve Stuttgartu. Tenhle závod se sice do hodnocení MS nepočítal, ale dalších pět, které absolvoval v letech 1963-67, už ano. V jeho rodném městečku Krásná Lípa o tom měl tušení asi málokdo.

Rodina Mitterů se usadila na území severních Čech už v 17. století a nic se na tom nezměnilo ani po první světové válce, kdy se po rozpadu rakouské monarchie stal region součástí Československa. Dál tam žili převážně Němci (mezi válkami měla Krásná Lípa jen sedmnáct českých obyvatel) a August Mitter, otec pozdějšího závodníka, byl jediný z rodiny, kdo uměl česky. Naučil se ještě jako mladý, protože věděl, že je to dobrá věc do kšeftu.

Mitterovi pocházeli z Kunratic u Cvikova (Kunnersdorf), ale v Krásné Lípě (Schönelinde) vlastnili hostinec s řeznictvím. Za první republiky si nemohli stěžovat na špatný život. I když v Sudetech to nikdy nebyla idylka, oni byli zabezpečení dobře.

Přesto nepřekypovali loajalitou k Československu. August Mitter sice odsloužil rok v čs. armádě, ale v roce 1938 odmítl při mobilizaci narukovat a později to ve wehrmachtu dotáhl až na kapitána. Poslední rok války pak strávil ve službách SS-Waffen. Kde přesně byl nasazený a co tam dělal, zůstalo jeho tajemstvím.

Někdejší hostinec Mitterových v Krásné Lípě, jak si ho vyfotili při návštěvě Československa v roce 1966.

Gerhard Mitter se narodil 30. srpna 1935, do školy začal chodit až v době druhé světové války a v Krásné Lípě stihl pouze první čtyři třídy.

V červnu 1945 musela totiž rodina – matka Marta, desetiletý Gerhard a jeho roční sestra Christa – jako jedna z prvních z Krásné Lípy odejít. Město už bylo obsazené Rusy, navíc se šířily zvěsti, že brzy má přijít i Svobodova armáda, z níž Němci měli možná ještě větší strach. Starosta nařídil Mitterovým, že jelikož otec (v té době nezvěstný) je důstojníkem německé armády, musejí zmizet mezi prvními. Dekret o vystěhování jim určil datum 18. června 1945.

Mitterovi vzali nejnutnější věci a koňským povozem odjeli do Saska, na hranice to měli jen šest kilometrů. Několik dnů spali ve stodole na seně a žili ze zásob dovezených z domova. Pak chodili po staveních, prosili o jídlo a pití, ale většinou našli zavřené dveře. Nikdo tenkrát neměl na rozdávání.

Chvíli ještě doufali, že za pár týdnů se situace uklidní a s mírem se všechno vrátí do starých, předválečných kolejí. Dokonce se nakrátko – a tajně – do Československa vrátili. Pro jídlo. V noci se dostali k rodičům do Krásné Lípy, pochopili však, že dlouho zůstat nemůžou. Bylo by to příliš riskantní.

Matka s dětmi tedy znovu odešla do Německa. Pěšky i vlakem se dostali až do Roßlau v dnešním Sasku-Anhaltsku, na místo obsazené sovětskou armádou. Chvíli byli v uprchlickém táboře, pak získali přidělený byt – či přesněji řečeno sklep.

Marta Mitterová se snažila zjistit něco o svém muži. Posílala dopisy na všechny strany, ptala se známých i neznámých, až se dočkala v lednu 1946. Přišel dopis od manžela, že je v Leonbergu u Stuttgartu. Ocitl se v americkém zajetí, ale brzy byl propuštěn. I proto, že jako bývalý řezník (a zručný kuchař) si užíval v lágru výsadní postavení.

Rodina se usadila v nedalekém Korntalu a August Mitter, který už nechtěl o původní profesi ani slyšet a přál si splnit dávný sen o práci v automobilovém průmyslu, našel místu u Porsche v Zuffenhausenu. Koneckonců zakladatel firmy byl krajan, pocházel z Vratislavic u Liberce. A s jeho synem Ferrym oba Mitterové později úzce spolupracovali.

Podnikavý otec si zřídil také vlastní autodílnu (s oblibou později zaměstnával šikovné české emigranty) a syn Gerhard se začal učit řemeslu, aby mu mohl pomáhat. K tomu ho fascinoval svět závodění. Dlouho to zkoušel na motorce a stal se dokonce německým juniorským mistrem do 125 ccm. V roce 1956 se představil i na Velké ceně Brna, byl to jeho první návrat do vlasti od vyhnání.

Ale další úspěchy už nepřicházely a koncem padesátých let Gerhard Mitter došel k závěru, že motocyklový sport má nejlepší éru za sebou, že budoucnost patří čtyřem kolům.

V roce 1959 přešel do Formule junior a vedle závodního talentu využíval i technické nadání. První dva roky dokonce měl vlastní stáj s vlastním vozem Mitter-DKW. Celkem pět let úspěšně soutěžil v „juniorce“, kde krátce k jeho soupeřům například patřil o pět let starší Bernie Ecclestone.

To už jezdil s lotusem a měl za sebou i v úvodu zmíněný první závod F1, v její nemistrovské kategorii. Doma na Solituderingu dojel šestý.

Formulový svět tenkrát vypadal docela jinak než teď. Existovaly pouze dvě tovární stáje – Lotus a Porsche – a zbytek startovního pole tvořily soukromé týmy, které vděčně braly monoposty, jaké zrovna byly k mání. Jedním z nich byl i švýcarský Ecuria Filipinetti, v jehož barvách Mitter debutoval.

O body do šampionátu poprvé bojoval o rok později, 23. června 1963, při nizozemské Grand Prix v Zandvoortu. Tentokrát mu šanci dal domácí závodící šlechtic Carel Godin de Beaufort. Mitter kvůli poruše na spojce Porsche 718 odjel pouze dvě kola – přesně tolik, aby dostal finanční prémii za start.

V srpnu na Nürburgringu se ukázal už v lepším světle. Ačkoli měl horší vůz než většina startovního pole (model formule 2 z roku 1961 upravený pro potřeby elitní kategorie), dojel čtvrtý. Před ním skončili John Surtees (Ferrari), Jim Clark (Lotus) a Richie Ginther (BRM). Získal tři body, což byl jeho největší úspěch v F1.

Ještě jel tři závody v dalších letech, ale maximem bylo deváté místo, opět na Nürburgringu, a tím velké týmy oslnit nemohl. Loučil se 1. srpna 1965 na Lotusu 25, dva roky starém, když šanci na slušný výsledek mu zhatila porucha na vodní pumpě.

Tehdy stejně jako dnes hodně o úspěchu rozhodovaly peníze. A ty Mitter neměl. Německé firmy se v půlce šedesátých let začaly z F1 stahovat a on musel čekat, kdy přijde nabídka odjet jako záskok nějaký závod, nejčastěji na domácích okruzích. Bez stoprocentní tovární podpory to měl složité a taky mu přálo štěstí míň než jiným. Přitom třeba v nižších kategoriích zdárně soupeřil s rakouským pilotem Jochenem Rindtem, který se v roce 1970 stal světovým šampionem F1.

Při závodech 24 hodin Le Mans v roce 1968

Mittera formulový úspěch neodradil. Dál pracoval pro Porsche, částečně jako konstruktér, podílel se na vývoji motorů i monopostů, testoval novinky. K tomu soutěžil v kategorii cestovních vozů, třikrát byl mistrem Evropy v jízdě do vrchu, s prototypy Porsche se pětkrát zúčastnil slavného závodu na 24 hodin v Le Mans a dojel třetí na dvanáctihodinovce v americkém Sebringu.

Jeho asi největším úspěchem se v roce 1969 stal triumf na Targa Florio, proslulém závodě dlouhém přes 1000 kilometrů, který se konal v sicilském pohoří Madonie.

Čas od času také brigádničil v různých týmech Formule 2 a zase měl kolem sebe známá jména: Jim Clark, Jochen Rindt, Clay Regazzoni, Graham Hill, Jackie Stewart… V roce 1969 se přidal k týmu BMW a věřil, že pár dobrých výsledků by mu znovu mohlo otevřít cestu do F1. Však závody obou formulových kategorií se konaly o víkendu na stejném místě, tak byla spousta možností na sebe upozornit.

Prvního srpna 1969 se jel poslední trénink na Nürburgringu a pro třiatřicetiletého Mittera skončil tragicky. V rychlosti 250 km/h vyletěl ze zatáčky mezi stromy a na místě byl mrtev. Pravděpodobnou příčinou havárie byla závada na řízení.

Gerhard Mitter ve voze BMW F 269, v jehož troskách našel smrt.

Rodák z Krásné Lípy, který dva roky před smrtí obdržel od spolkového prezidenta Heinricha Lübkeho nejvyšší sportovní vyznamenání Silbernes Lorbeerblatt, je pohřbený v Böblingenu v Bádensku-Württembersku. Jeho otec se dožil 83 let, matka zemřela ve věku 96 let.

Za upozornění na tento příběh děkuji Petru Vondřichovi z blogu Jizerské ticho.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

2 Comments

Napsat komentář: Luboš Brabec Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.