Bez lvíčka na prsou

Jak Saša z Prahy získal pro Kanadu dvě olympijská zlata

V roce 1984 konečně Wayne Gretzky získal Stanley Cup a taky svoji zemi dovedl k vítězství v Canada Cupu. K tomu vylepšil pár ofenzivních rekordů NHL. Dokázal, že přezdívku „The Great One“ si právem zaslouží.

Když se však v Kanadě udělovala cena pro sportovce roku, Lionel Conacher Award, šel si pro ni plavec Alex Baumann. Saša, jak mu říkali rodiče, protože o dvacet let dřív se narodil v Praze a první tři roky prožil v Československu.

V Los Angeles tehdy získal dvě olympijská zlata, na 200 m a 400 m polohového závodu, navíc ve světových rekordech. Dodnes je považovaný za nejlepšího plavce kanadské historie, minimálně v mužské kategorii.

Původně měl rodnou zemi opustit jen nakrátko. Jeho otec Bedřich – profesor filozofie a historie, který se později začal specializovat na sociologii – dostal v roce 1967 nabídku na dvouleté stipendium na univerzitě v novozélandském městě Christchurch. V době pozvolného politického tání už komunistická vláda podobné věci u „neškodných“ oborů povolovala, aniž zájemci museli být členy KSČ nebo tajnými spolupracovníky.

Rodina možnost odcestovat na druhý konec světa využila. Když tam ovšem v srpnu 1968 doputovala zpráva, že do jejich vlasti vtrhla sovětská vojska, padlo jasné rozhodnutí: domů už se nevrátíme.

Koncem roku 1969 získal profesor Bedřich Baumann místo na Laurentian University v Sudbury, a tak se společně s manželkou Věrou a syny Romanem a Sašou odstěhovali do Kanady. „Bylo mi pět let a pamatuju si jenom to, jak nás v Sudbury vítaly přívaly sněhu,“ vzpomínal později plavecký šampion.

Jakému sportu se bude věnovat, bylo vlastně od začátku jasné. Matka byla českou vrcholovou závodnicí a v bazénu už dělal výkonnostní pokroky o osm let starší bratr Roman, dokonce to brzy dotáhl do kanadského národního týmu.

Saša alias Alex svoje první závody v devíti letech prohrál. Přesněji řečeno: byl diskvalifikován, protože špatně dohmátl na obrátce. Ale nenechal se otrávit, naopak v tréninku přidal.

Měl štěstí, že se ho v Sudbury ujal Jenő Tihanyi. Byla v tom to ironie moderních dějin. Emigrant, kterého z Maďarska v roce 1956 vyhnal vpád sovětských vojsk, začal trénoval kluka z rodiny, jež se po roce 1968 nevrátila domů z úplně stejného důvodu.

„Od té doby jsem s ním trávil víc času než s tátou,“ vyprávěl Baumann. „Denně pět hodin v bazénu. On vstával brzy ráno a domů chodil večer, věnoval se nám na úkor vlastní rodiny.“

Jak ale postupem času uznal, pro jeho vlastní kariéru bylo důležité, že se ve dvanácti letech na dva roky přestěhoval s rodiči do Paříže. Ubral v přípravě, místo dvoufázového tréninku chodil do bazénu jen jednou denně – a hlavně pochopil, že život není jenom sport.

Tragicky si to uvědomil i v roce 1980, kdy zemřel bratr Roman, který po tom, co skončil s plaváním, neuměl život plnohodnotně naplnit něčím novým. Utápěl se v depresích, o nichž nikdo z blízkých neměl tušení. Řešení našel ve skoku do Niagarských vodopádů.

Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Jenom pár hodin po tom, co rodině zavolala policie zdrcující zprávu, donesl pošťák Sašovi balíček od bratra s narozeninovým dárkem a vzkazem: „Hodně štěstí v plavání.“

To se ho drželo už od teenagerovských let. V patnácti získal bronz na Panamerických hrách, v sedmnácti poprvé překonal světový rekord (200 m polohový závod) a v osmnácti vyhrál Hry Commonwealthu (200 m i 400 m polohový závod). Kdyby si v roce 1982 nezranil rameno, mohl mít už tehdy medaili i z mistrovství světa.

Embed from Getty Images

Když se uzdravil, směroval svoje úsilí k olympijským hrám v Los Angeles. Měl být největší kanadskou nadějí.

Jenže rok před OH přišla další tragická zpráva: v jednašedesáti letech mu zemřel otec, na komplikace způsobené cukrovkou.

I tak se dokázal připravit způsobem, že v Los Angeles neměl konkurenci. Ano, kvůli bojkotu chyběla východoevropská elita, ale dva světové rekordy byly důkazem, že zlaté medaile nedostal zadarmo.

Stal se v roce 1984 vlastně jediným olympijským medailistou narozeným v Československu.

Když však po závodech vylézal z bazénu, bystrý divák si mohl všimnout tetování na levé straně hrudníku. Byl na něm javorový list. Alex Baumann dokonce při slavnostním zahájení nesl kanadskou vlajku.

Alex Baumann jako vlajkonoš kanadské výpravy na olympijských hrách v Los Angeles

Bylo mu dvacet a byl na vrcholu. Jeho věk měl i poněkud vtipnou dohru po jednom z olympijských závodů. Musel na dopingovou kontrolu, a jak je mezi sportovci zvykem, aby co nejdřív dal dohromady požadovaný vzorek moči, začal do sebe lít pivo. Když byl u třetího, zjistil jeden z pořadatelů, že mu ještě není v Kalifornii povolených jednadvacet, a okamžitě mu místo plechovky s Budweiserem vnutil colu.

Po olympijských hrách Baumannova popularita letěla vzhůru. I marketingová hodnota. Pokud za předchozí roky vydělal plaváním pouhých 11 tisíc dolarů, teď si reklamou a honorovanými vystoupeními přišel na víc než milion. I hokejisté z NHL mohli závidět.

V roce 1986 se ještě dvakrát stal mistrem světa a oslavil pětiletku, kdy na svých tradičních tratích nebyl poražen. Už po následující sezoně ovšem s vrcholovým plaváním skončil. V pouhých třiadvaceti letech.

Cítil, že už v něm nehoří tak silný plamen, aby se dokázal ideálně připravit na další olympiádu. Taky ho trápilo rameno, které nikdy zcela nedoléčil, a hlavně jeho prioritou byla škola. Na univerzitě studoval politické vědy a toužil do kariéře v diplomatických službách.

Pražský rodák Otto Jelínek (kanadský ministr sportu v letech 1984-88) uděluje pražskému rodákovi Alexi Baumannovi pamětní medaili za jeho úspěšnou kariéru.

Olympijské soutěže v Soulu sledoval pouze jako televizní komentátor stanice CBC. Z výkonů svých někdejších parťáků i následovníků nebyl nijak nadšený, proto stále častěji přicházel s kritikou kanadského plavání. I to byl, jak se říkalo, důvod, proč nikdy nezískal trenérské místo, jaké by si zasloužil.

Ale nedělal si s tím těžkou hlavu. Přestěhoval se do Austrálie, odkud pocházela jeho manželka Tracey, pustil se do dalšího studia a zároveň začal pracovat pro místní plavecké akademie. Také jeho zásluhou byli domácí plavci tak úspěšní na olympiádě v Sydney.

Do Kanady se vrátil v roce 2006, dva roky po výbuchu na OH v Aténách. Baumann měl vytvořit program, který vrátí zemi na výsluní. Dal mu jméno Own the Podium.

„Nám strašně ublížila dopingová aféra sprintera Bena Johnsona. Pak jako bychom se styděli být úspěšní, nesnažili jsme se vyhrávat, jenom jsme se zúčastňovali,“ zdůvodňoval krizi kanadského sportu.

Až on dosáhl toho, že od Pekingu 2008 dostávají olympijští medailisté finanční odměny!

Jeho mise skončila Londýnem 2012, kde Kanada získala osmnáct medailí, o polovinu víc než v Aténách.

Potom zamířil opět na jižní polokouli, tentokrát na Nový Zéland. Důvody byly víc rodinné než sportovní. Baumann prodělal dvakrát rakovinu, nejprve varlat, potom prostaty, a i když se úspěšně vyléčil, chtěl být co nejblíž velké rodině své manželky (on už v Kanadě nikoho neměl) a dětem, které se narodily v Austrálii.

Embed from Getty Images

Loni se jeho jméno opět objevilo v novinových titulcích. Na jaře se stal šéfem australského plaveckého svazu, jenže po úspěšné olympiádě v Tokiu (devět zlatých medailí) opustil i tuto pozici. „Jako člověk dvakrát vyléčený z rakoviny vím, jak důležité jsou zdraví a rodina. Načasování není ideální, ale teď zkrátka musím čas věnovat sobě a rodině,“ prohlásil bez bližších podrobností.

Jestli se jméno Baumann ještě někdy vrátí do světového plavání, je proto těžké předvídat. Pokoušely se o to i děti. Úspěšnější byl syn Ashton, dokonce reprezentoval Kanadu na OH v Riu. Ale 24. místo na prsařské dvoustovce bylo daleko za tím, co kdy dokázal jeho slavný otec.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.