Vrcholový tenis není sportem usedlých povah. Cesty po světě, každý týden jiné město, jiný hotel, stále jednou nohou na letišti. Jistota žádná, životní stabilita minimální. Domů se dostanete asi tak často, jako kdysi vojáci na opušťák.
Každý elitní hráč by na tohle téma dokázal vyprávět desítky minut.
Málokdo však jako Jaroslav Drobný poznal samotu zvýrazněnou faktem, že se ze dne na den stal osobou bez státní příslušnosti.
Skoro rok se po světě potloukal jenom s provizorními doklady, bez naděje usadit se v místech, která by i v emigraci mohl nazývat domovem. Žádal o azyl a cestovní pas v několika zemích, nakonec je získal v Egyptě. Nečekaně. Po večírku s egyptskou princeznou a íránskou královnou v jednom.
Jaroslav Drobný se vždycky v tenisovém světě cítil trochu vykořeněný. Nejdřív mu snobové z pražských elitních klubů dávali najevo, že mezi ně až tak moc nepatří, když jeho otec je pouhým správcem kurtů. Pak mu zase komunisté předhazovali buržoazní manýry.
To druhé pochopitelně snášel hůř.
Nebyla to věc, která by se dala vyřešit tím, že druhého smáznete na kurtu.
K emigraci se rozhodl hned v roce 1948. Měl za sebou únorový zájezd do Sovětského svazu, kde doprovázel hokejisty LTC Praha. Ačkoli byl také mistrem světa a stříbrným olympijským medailistou, cestoval tam v roli tenisty.
Spolu s parťákem Vladimírem Černíkem hráli modelové zápasy, při kterých v hledišti seděli domácí trenéři i tenisté a pilně si dělali poznámky.
Krátká návštěva země, kde zítra mělo znamenat včera, mu jako poučení stačila. Po komunistickém puči a smrti Jana Masaryka věděl, že v Československu dál žít nechce.
Emigrace na zkoušku
V dubnu 1948 odjel s Vladimírem Černíkem, Milanem Matoušem a Helenou Štraubeovou na turnaj do Cannes a tam se všichni domluvili, že místo návratu domů si pojedou ještě zahrát do Neapole.
Marně jim ze svazu posílali telegramy, že se mají okamžitě vrátit, kvůli přípravě na daviscupový zápas s Brazílií.
Do novin se tak dostala poněkud předčasná zpráva, že emigrovali.
Proto se Drobný s Černíkem rozhodli vypravit do Palerma, kde jim bývalý fotbalový reprezentant Čestmír Vycpálek poskytl útočiště, aby mohli v klidu přemýšlet, co dál. Nevypátrali je novináři, policisté ani pracovníci československé ambasády.
Zatímco Matouš s přítelkyní byli rozhodnuti zůstat na Západě, ať se děje, co se děje, Drobný s Černíkem chtěli mít nejdřív jistotu. Obrátili se tedy na britský konzulát v Římě s žádostí o udělení azylu – a čekali.
Marně. Odpověď z Londýna nepřišla.
Už byli bez peněz, i čas hrál proti nim, ale spočítali si, že stále existuje šance vrátit se bez velkého humbuku domů.
Jako první se k cestě do Prahy odhodlal Drobný. Černík chtěl ještě týden v Itálii zůstat a zařídit se podle toho, jak komunistické úřady naloží se slavnějším parťákem.
„Věřil jsem, že se nám nic nestane, protože režim nás potřeboval pro zápasy Davis Cupu a kvůli propagandě,“ napsal později Drobný ve svých pamětech Champion in Exile.
Hned na letišti si ho Státní bezpečnost odvedla k výslechu, ale moc ho netrápila. Vysvětlení, že Černík se zdržel v cizině kvůli nemoci, jim stačilo. Před novináři si pak vymyslel, že se v Itálii seznámil s atraktivní ženou, a ta ho pozvala k sobě do Palerma, proto ten opožděný návrat.
Jako výmluva to zabralo, bohužel menší pochopení měla přítelkyně Taťána, která se s ním okamžitě rozešla.
Když se po týdnu vrátil „uzdravený“ Černík, měli oba adepti emigrace klid. Aspoň na chvíli.
Bylo teprve jaro 1948 a komunisté ještě neměli moc pevně v rukou. Navíc vlivný ministr informací Václav Kopecký se považoval za sportovního fanouška a vycházel tenisovým reprezentantům vstříc tak usilovně, až se o Drobném začalo po Praze šuškat, že se taky dal ke komunistům.
V roce 1949 začalo přituhovat. Čs. tým v červnu prohrál čtvrtfinále evropské zóny Davis Cupu s Francií, a pod palbou veřejné kritiky se ocitl právě Drobný, jenž podlehl soupeřově jedničce Marcelu Bernadovi.
Naštěstí utichla po následném postupu do finále Wimbledonu.
Kopecký pak Drobného ujistil, že ho úřady pustí i do Forest Hills, na grandslamový turnaj dnes známý jako US Open. I když měl pozvání a letenku od pořadatelů, ministr se chvástal, že jich není třeba, všechno hrdě zaplatí lidově demokratický stát.
„A pak z tebe uděláme mistra sportu,“ pochlubil se nově připravovaným vyznamenáním po sovětském vzoru.
V té chvíli se Drobný definitivně rozhodl. Z USA už se nevrátí. Podobné rozhovory z milosti nechtěl absolvovat před každou cestou do zahraničí.
Nenápadně se začal chystat na odchod. Rozprodával cennosti a nábytek, protože věděl, že po útěku bude všechno zkonfiskované. Se svými plány se raději nesvěřil rodičům ani nejlepším přátelům.
Ještě před odletem do USA přijali s Černíkem pozvání na turnaj do Gstaadu. Ani s povolením cestovat do Švýcarska neměli problémy.
Pravda, když se 11. července sešli na letišti, byl Drobný trochu překvapený, že parťák má kufr, jako by se chystal na půlroční cestu. Nebo na emigraci. Ale nic neříkal.
Konflikt se Zelenkou
Turnaj ovšem pořádně ani nezačal a z Prahy přišel nečekaný příkaz, aby ze soutěží odstoupili a okamžitě se vrátili.
Důvod? Přihlášeni byli také dva tenisté ze Západního Německa a jeden ze Španělska, tedy nepřátelských zemí, s nimiž Československo neudržovalo diplomatické styky.
Odmítli to.
Jednak jim pořadatelé zaplatili cestu i pobyt a jednak byli hvězdami turnaje, bez nich by byl poloviční.
Z velvyslanectví v Bernu přijel do lázeňského města mladý kádr Jan Zelenka (později se stane ředitelem normalizační Československé televize), aby zjednal pořádek. „Prostě se sbalíte, já vás odvezu do Bernu a posadím do letadla!“ nařídil neposlušným tenistům.
Drobného tím vytočil, že ho málem ze vzteku udeřil.
Po trochu vzrušené debatě nabídli hráči kompromis: v turnaji už pokračovat nebudou, ale zůstanou až do konce jako hosté pořadatelů. To Zelenku uklidnilo a spokojeně se vrátil do Bernu.
Celou následující noc tenisté vzrušeně probírali svoji situaci.
Co teď? A co dál?
Černík se svěřil, že stejně do Švýcarska odjížděl s úmyslem se nevrátit, proto ten velký kufr. Extempore se Zelenkou mu potvrdilo, že udělal dobře. Drobný si zase dobře spočítal, co by ho čekalo, kdyby po tom všem do letadla směr Praha nasedl. Měl by po cestě do USA i po plánovém útěku.
Musel proto improvizovat. A rozhodl se zůstat na Západě už teď.
Oba v turnaji pokračovali a Drobný postoupil do finále. Mezitím světu oznámili, že se Československa nevrátí.
Bylo 15. července 1949 a gstaadský klub jejich prohlášení vyhotovené ve třech jazycích předal novinářům.
Úředníci z bernské ambasády se sice s rebelujícími tenisty snažili spojit, ale švýcarská policie už je do hotelu nepustila. Nenechali jim ani přepojovat telefony na pokoj.
Neúspěšný byl také příjezd zkušeného diplomata Richarda Slánského, bratra generálního tajemníka KSČ, který si jako méně pevného vybral Černíka a snažil se mu úmysl rozmluvit se slibem, že když se vrátí, nic mu doma nehrozí. Ironií osudu byl sám za dva roky zatčený a strávil šest let ve vězení. Jeho bratr, jak známo, byl svými soudruhy spektakulárně popraven.
Výsledkem útěku Drobného s Černíkem bylo mj. zadupání československého tenisu. Doma se stal podezřelým sportem číslo jedna, hráčům bylo zakázáno cestovat do zahraničí a teprve v roce 1955 se směli znovu přihlásit do Davis Cupu.
Ale to už oba uprchlíci řešili jiné problémy.
Ne že by emigrovat v 70. nebo 80. letech bylo pro jejich následovníky jednoduché, ale přeci jenom v tzv. open éře měli jistotu nemalých příjmů. Například Martina Navrátilová dva týdny po útěku podepsala smlouvu na 300 tisíc dolarů – minimálně o živobytí tak měla postaráno.
Drobný s Černíkem byli amatéry a hodlali jimi zůstat, protože jinak by se jim zavřela cesta na Wimbledon a další prestižní turnaje.
Navíc nabídka na přestup k profesionálům ani nepřišla.
V první řadě se potřebovali někde usadit a taky si co nejdřív najít práci. Tenisový život jim sice zajišťoval cestování, bydlení a stravování na účet pořadatelů, jenže tím se finančně nezabezpečíte.
Nejdřív to zkusili ve Švýcarsku. Úřady jim však odmítly dát pracovní povolení a nabídly pouze dokumenty, které jim umožní půl roku cestovat po světě.
Ale aspoň něco, dá se říct.
Americké zklamání
Oba se nejprve vypravili do USA. Tam všechno vypadalo nadějněji. Rozdávali rozhovory, Drobný dokonce dostal 250 dolarů za vystoupení v televizi a v tenisových klubech je každou chvíli někdo plácal po ramenou se slovy „Neboj, znám někoho z FBI“ nebo „Nic není problém, zavolám známému v Kongresu“.
Brzy však Drobný zjistil, že se stal jenom atrakcí na pár dnů.
A že máloco Američané umějí tak dokonale, jako se pro věc nadchnout a vzápětí ji pustit z hlavy. Ke všemu ve Forest Hills vypadl už ve čtvrtfinále a dál nikoho nezajímal.
Oficiální cestou mu bylo sděleno, že na azyl nemá nárok, protože kvóta určená uprchlíkům z Československa je už na dva roky dopředu vyčerpaná. Navíc technicky vzato emigroval do Švýcarska, ne do USA.
Nebyl jediný důvod, proč by jeho věc měla být vyřízena přednostně.
Zkusil se proto spojit s představiteli čs. politického exilu. V roce 1949 je ještě americká administrativa brala vážně, nebo to aspoň úspěšně předstírala, třeba by to mohla být nadějná cesta.
Nejdřív se setkal s bývalým pražským primátorem a místopředsedou vlády Petrem Zenklem, po něm i s někdejším velvyslancem v USA Jurajem Slávikem.
Průběh obou schůzek ho však rozčaroval.
Vysloužilí politici si místo snahy tenistům pomoct akorát stěžovali, že jejich rodiny to taky mají těžké. Jako by nechápali, jak skvělou zbraň v propagandistické válce by mohli dostat do ruky.
„Asi čekali, že od nich budeme chtít peníze,“ vzpomínal po letech Drobný. „Proto jsem se rozhodl, že už se nebudu bavit s žádnými uprchlickými organizacemi, že si pojedu vlastní boj.“
Po americkém neúspěchu se cesty tenistů rozdělily. Černík jel zkusit štěstí do Jižní Ameriky a Indie, Drobný se vypravil do Austrálie.
Přiletěl na pozvání místního svazu a měl domluvenou tour s domácími hvězdami. V Austrálii se mu líbilo, od tenisových mecenášů dostal přislíbenou práci v jejich obchodech se sportovním zbožím, měl nabídky hrát i hokej a problém by nebyl ani s udělením občanství.
Za splnění jedné podmínky. Že dostane na rok povolení cestovat, ale pak bude muset v Austrálii pět let žít.
I s tím se dokázal smířit.
Bylo mu osmadvacet, měl pocit, že jeho kariéra už nebude dlouhá, a tak souhlasil, že se ještě vypraví na cestu po světě, naposledy si zahraje Wimbledon a potom bude hrát jenom v nové vlasti.
S tím (a s provizorními australskými dokumenty v kapse) se na počátku roku 1950 vydal na turnaj do Káhiry. Setkat se tam měl i s Černíkem, který při snahách o získání pasu nebyl úspěšný na žádném kontinentu.
Osudový večírek
Drobný egyptský šampionát vyhrál a byl pozvaný na party, kterou pořádala princezna Fauzíja, nadšená tenisová fanynka a mimochodem první manželka íránského šáha Rézy Pahlavího.
I další den strávil na večírku ve stejné společnosti.
Po turnaji v Alexandrii se dokonce doslechl, že mají s Černíkem dostat občanství, ale považoval to za vtip egyptské smetanky.
Před odletem do Evropy jim však zničehonic zavolal šéf tenisového svazu, že se mají dostavit na úřad vlády. Tam je představil několika ministrům, dali si společně kávu, poklábosili – a za pár hodin oba emigranti drželi v rukou egyptské pasy! Nemuseli vyplňovat složité dotazníky ani být proklepnuti tajnými službami, nemuseli znát jediné arabské slovo.
Co by jinde trvalo několik let, se v Káhiře vyřešilo bleskově.
Drobný s Černíkem se nikdy nedozvěděli, co bylo hlavním impulsem, ale zřejmě princezna Fauzíja ztratila slovo u svého bratra, krále Faruka.
Když se dozvěděl, že nemají zemi, kde by žili, ani dokumenty, prý jenom odpověděl: „Dobře, ať hrajou za nás.“
Určitě si místní funkcionáři taky slibovali, že by oba mohli reprezentovat Egypt v Davis Cupu. Ale když se hlasovalo na ústředí mezinárodní federace ITF, návrh neprošel rozdílem jednoho hlasu. Dál platilo, že tenista po změně občanství nesmí v týmové soutěži nastupovat za novou zemi…
Drobný se v Egyptě vedle členů královské rodiny seznámil rovněž s obchodníkem s bavlnou, bývalým hokejistou z Anglie, a začal pro něj pracovat.
Byl to opravdu zájezd snů: kromě dokumentů získal i vysněnou práci!
Později si v Paříži sám založil obchodní firmu, v Anglii zase vlastnil uzenářství, které vyrábělo salámy a klobásy podle českých receptů, dlouho provozoval i obchod se sportovním zbožím.
Občanem Egypta zůstal až do roku 1959. I po pádu krále Faruka a založení republiky.
Dokonce s novou vlaječkou u jména vyhrál v roce 1954 Wimbledon a bez velkého přehánění byl nejslavnějším egyptským sportovcem před fotbalistou Mohammedem Salahem.
Do adoptivní vlasti jezdíval vždycky na začátku sezony, kdy se tam konaly kvalitně obsazené turnaje. Povinností byla účast na egyptském mistrovství – k nevelké radosti domácích tenistů, které obíral o tituly a z kurtu je obvykle vyprovázel s hrozivým skóre.
Několik zim Drobný strávil ve Švýcarsku, kde nastupoval ve druhé hokejové lize za Gstaad, byl dokonce hrajícím trenérem, ale pomalu se začal usazovat ve Velké Británii. Ostatně už v roce 1953 se tam oženil s bývalou tenistkou Ritou Jarvisovou.
Britským občanem se stal v roce 1960.
Právě včas, aby poprvé a naposledy mohl ve Wimbledonu startovat jako domácí hráč.
Vytvořil tím ojedinělý rekord, když na nejslavnějším tenisovém turnaji reprezentoval čtyři země: Československo (1938 a 1946-49), Protektorát Čechy a Morava (1939), Egypt (1950-59) a Velkou Británii (1960).
Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!
One Comment
Pingback: