Bez lvíčka na prsou

Pusťte nás na olympiádu! Marný boj uprchlíků z komunistických zemí

Od roku 2016 si smějí olympijský sen splnit i lidé, kteří svou vlast museli opustit z politických, náboženských nebo humanitárních důvodů. MOV pro ně vytvořil Refugee Olympic Team a na Hrách v Riu i Tokiu tak mohli pod olympijskou vlajkou závodit uprchlíci z Jižního Súdánu, Sýrie, Afghánistánu, Eritreje apod.

Ale není to nová myšlenka. Už v polovině minulého století přišli s podobným požadavkem emigranti z východoevropských komunistických zemí. Předložili ho v únoru 1952 na kongresu MOV konaném v rámci zimní olympiády v Oslu a doufali, že někteří z nich se dočkají aspoň v létě, při letních Hrách v Helsinkách. Pod vlajkou MOV, Červeného kříže nebo jako hosté výpravy neutrálního Švýcarska.

Jejich hlasitým advokátem byl Avery Brundage, tehdy viceprezident MOV. V olympijské historii to kvůli Berlínu, ale i Mexiku, Mnichovu nebo dogmatickém setrvávání na amatérském statusu sportovců není právě pozitivní figura, nicméně rok 1952 ho zastihl v lepším rozpoložení.

Návrh přednesl jménem organizace The Union of Free Eastern European Sportsman (UFEES) sídlící v USA. Jejím šéfem byl maďarský exulant Anthony Szapary a viceprezidenty např. někdejší lotyšský člen MOV (1926-47) Janis Dikmanis nebo český činovník Václav Valoušek, předúnorový předseda Slavie i fotbalového svazu. Podle memoranda se k UFEES hlásila stovka bývalých reprezentantů východoevropských zemí žijících v emigraci, mezi nimi i tenista a hokejista Jaroslav Drobný. Celkem šestnáct olympijských vítězů a dvacet mistrů světa.

Všichni ti, kdo se nesměli účastnit většiny mezinárodních akcí právě proto, že opustili své země. Jinde sice mohli získat občanství, třeba přes noc, jenže pravidla sportovcům nepovolovala start v novém dresu – tedy s výjimkou, kdy se původní stát rozpadl, spojil s jiným, byl anektován atd.

UFEES se odvolával na olympijskou chartu, kde se praví, že „není povolena diskriminace žádné země nebo osoby na základě barvy pleti, náboženství nebo politiky.“ A jejím sportovcům bylo znemožněno účastnit se OH právě z politických důvodů, protože nominace se v komunistických zemích tvořila i na politickém základě, tedy mj. bez účasti emigrantů.

„Rozhodl jsem se žít na Západě, zvolil jsem svobodu. Kdybych zůstal v Maďarsku a předstíral, že jsem komunista, byl bych teď na olympijských hrách vítaný. Podle zastaralých pravidel sepsaných v době, kdy neexistovali političtí uprchlíci a vyhnanci,“ postěžoval si maďarský rychlobruslař Kornél Pajor, čtvrtý ze závodu na 10 000 m ve Svatém Mořici 1948, který se v následujícím roce stal v Oslu mistrem světa, odmítl se vrátit domů a usadil se ve Švédsku.

Zatímco v roce 1951 na světovém šampionátu závodil jako nezávislý sportovec pod vlajkou ISU, na olympiádu do Osla nemohl. Dalším z pravidel, které bránilo emigrantům, totiž bylo, že sportovci smějí na OH soutěžit pouze jako členové výprav národních olympijských výborů, nikoli v pozici individuálních startujících.

V zákulisí se o možných variantách jednalo až do července 1952. MOV v postoji k východoevropským emigrantům pochopitelně nebyl jednotný.

Američané tlačili jejich zájmy (v případě Helsinek šlo zhruba o 30-35 sportovců) – a jak se později ukázalo, silně se v tom angažovala i CIA, která v možnosti startu emigrantů z komunistických zemí na nejsledovanější sportovní akci viděla velký propagandistický potenciál ve vrcholící studené válce.

Další se obávali, že by jejich pozvání zvýšilo napětí mezi účastnickými národy, což pochopitelně byla poslední věc, po níž pořadatelé i MOV toužili. K bolehlavu jim stačila existence dvou německých států, dvou Čín, dvou Korejí…

Svoje jistě sehrála i obava z reakce Sovětského svazu, který se do Helsinek chystal na svoji první olympiádu. Už tak s ním bylo problémů víc než dost. Původně dokonce Sověti zvažovali, že výprava zůstane v Leningradu (dnešním Petrohradě) a olympionici budou lodí jezdit pouze na jednotlivé závody. Nakonec do Finska – které přitom bylo, resp. muselo být Sovětskému svazu v zásadních politických otázkách nakloněné – odcestovali, ale společně se sportovci ostatních východoevropských zemí odmítli bydlet v olympijské vesnici a zřídili si svoji vlastní, kde nad spánkem všech dohlížel z obrazu maršál Stalin…

Embed from Getty Images

Výsledek debat? Většina MOV se rozhodla nechat věc vyhnít. Funkcionáři usoudili, že problém uprchlíků z komunistických zemí přestane za pár let existovat. Mezinárodní napětí povolí a ti, kdo už jsou v exilu, budou pro start v Melbourne 1956 staří. Tím se všechno samo vyřeší, aniž by si někdo musel dělat zlou krev a pouštět se do složitých diplomatických bitev.

A tak byl návrh zamítnut. V Helsinkách směli startovat pouze členové oficiálních výprav jednotlivých států.

Jenže přišlo východoněmecké povstání v roce 1953, nepokoje v Polsku, maďarská revolta v roce 1956… Dřív, než kdokoli čekal, tady byl zase východoevropský problém. A s ním zástupy sportovních emigrantů dožadujících se olympijské účasti.

V roce 1956 proto MOV rozhodl, že startovat v barvách nové země budou smět ti, kdo získají nové občanství sňatkem. Využila toho například česká diskařka a olympijská vítězka Olga Fikotová, která hned v Římě 1960 reprezentovala USA.

Ale to pochopitelně problém většiny emigrantů neřešilo.

Až svobodomyslnější 60. léta přinesla novou změnu. Už pro Tokio 1964 vstoupilo v platnost nové pravidlo: naturalizovaní občané smějí závodit za jinou zemi po uplynutí tříletého období. Hned v Japonsku se tak představili tři maďarští sportovci, kteří emigrovali po krvavých událostech roku 1956.

Později bylo doplněno ještě o souhlas původní země. Na to doplatil například český plavec Jan Bidrman, který v roce 1985 utekl do Švédska, ale ČOV mu nedal svolení reprezentovat novou zem v Soulu 1988. Rok a čtvrt před pádem komunistického režimu…

I tohle už naštěstí odnesl čas.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.