Soudružko, co ta rtěnka? Útěk zapomenuté krasobruslařky

Jméno krasobruslařky Miroslavy Náchodské dnes něco říká asi už jenom opravdovým sportovním fajnšmekrům. Však nebyla ani mistryní republiky a ze stránek českých novin zmizela tak dávno.

Přesto její útěk v roce 1955 vzbudil celosvětovou pozornost. Mluvilo se o ní i v americkém Kongresu, protože jako jedna z prvních podala svědectví o fungování sportu v komunistických zemích. V době, kdy si hodně lidí na Západě naivně myslelo, že šampioni žijící na druhé straně železné opony jsou opravdoví vojáci, instalatéři nebo horníci, kteří si po práci jdou zasportovat a pak bourají rekordy, sbírají medaile, porážejí nejlepší týmy světa.

Kdyby nepřišel Únor 1948, její život by bezesporu vypadal jinak. Kdo ví, třeba by se ani vrcholově nevěnovala krasobruslení. A pokud ano, byla by v něm méně úspěšná. Hlavně proto, že jejími domácími konkurentkami by stále byly Ája Vrzáňová a Jiřina Nekolová, které se nedlouho po převratu rozhodly emigrovat.

Náchodská pocházela z pražské středostavovské rodiny, její otec byl vyšším úředníkem v pojišťovně. A to na počátku 50. let nebyl nejlepší kádrový profil. Buržoazního původu, jak se říkalo.

K tomu si získala i nálepku ženy ovlivněné dekadentním Západem. Stačilo, když dávala najevo, že se víc vidí v Judy Garlandové než v Martě Gottwaldové. Zkrátka dělala to, co dělá skoro každá mladá dívka. Líčila se, ráda chodila moderně oblečená. Jenže v době, kdy se Češkám a Slovenkám dávaly za vzor sovětské údernice, to byl skoro zločin.

S krasobruslením začínala ve Slavii, později přejmenované na Dynamo, ale po úspěšném představení na republikovém mistrovství v roce 1952 byla přeřazena do Ústředního domu armády, později přejmenovaného na Duklu.

Opustila zaměstnání a formálně pracovala pro armádu. Jinými slovy: její jedinou povinností bylo trénovat a závodit. „Jako amatérská sportovkyně jsem si vydělávala víc než moje sestra, která byla profesionální herečkou,“ vzpomínala později v USA na paradoxy tehdejších čs. pořádků.

Stejně jako na to, že než byla přijata do ÚDA, musela projít branným kursem zvaným Buď připraven k práci a obraně vlasti a získat Fučíkův odznak za znalosti o komunistické věrouce. Při jednom politickém školení navíc od instruktora dostala přednášku o buržoazních manýrách. Kvůli rtěnce a nalakovaným nehtům. „Vyhrožoval mi, že mě pošle to smýt. Tak jsem se zeptala, že jestli to udělám, donutí on svou manželku, aby si přestala barvit vlasy? Naštvalo ho to – ale už o tom nikdy nemluvil.“

Jako vicemistryně republiky se dostala i do světa, tedy převážně do jeho jedné části. Té východní. V roce 1954 se účastnila šestitýdenního exhibičního turné po Sovětském svazu, ale když měla jet na akademický šampionát do Vídně (ačkoli nestudovala vysokou školu), jako politicky nespolehlivé jí byla na poslední chvíli cesta zakázána. Pro „neužitečnost“ byla dokonce vyřazena z ÚDA.

Náchodská proto napsala dopis prezidentu Antonínu Zápotockému, kde se podivovala nad nemilým rozhodnutím. Je jí dvaadvacet let, politicky se proti režimu nikdy neangažovala, tak jak by mohla být nespolehlivá? Téměř obratem dostala odpověď, že její případ bude prošetřen.

Po čtyřech měsících si ji pozvali na ministerstvo obrany a ukázali jí spis, který na ni vedla Státní bezpečnost.

Bylo v něm popsáno pět jejích hříchů: 1) kopie dopisů, které posílala do USA své kamarádce Vrzáňové; 2) kopie dopisů, které od Vrzáňové dostávala; 3) anonymní udání, že při cestě na exhibici do NDR tajně navštívila Západní Berlín; 4) zprávy o tom, že se v Praze stýká s Američany; 5) stížnost, že chodí výstředně oblékaná např. v červených kalhotách, maluje se a lakuje si nehty. Přiložen byl i dopis od konkurentky – a pozdější mezinárodní rozhodčí – Dagmar Lerchové, že chce emigrovat.

Když se ale před úředníkem, který měl její případ na starost, srdceryvně rozbrečela, že nic z toho není pravda, jenom pomluvy, že nebyla v Západním Berlíně ani nechce utéct, nechal se obměkčit. Dostala v ÚDA druhou šanci a mohla se vrátit do reprezentace. „Byla jsem stejně dobrá herečka jako sestra,“ ohodnotila později svůj dojemný výstup.

V lednu 1955 odjela na mistrovství Evropy do Budapešti a skončila osmá. Byl to nejlepší výsledek její kariéry. Když se však tvořila nominace na následný světový šampionát ve Vídni, opět se s ní nepočítalo. Spolu s Lerchovou (v Budapešti skončila desátá) měla být původně vybraná celkově osmnáctá Milena Tůmová. Naštěstí si i čeští novináři dovolili opatrně napsat, že Tůmová se sice umístila líp na mistrovství republiky, ale na mezinárodní scéně kvality neprokázala. Nakonec do Vídně cestovala Náchodská.

Do Rakouska – tehdy podobně jako Německo stále rozděleného do čtyř okupačních zón – už odjížděla s úmyslem emigrovat. Nevěřila, že ještě někdy dostane šanci závodit na Západě. Její cíl byl jasný: USA.

Na ledě vybouchla. Skončila na osmnáctém místě, čtvrtá od konce a čtyři příčky za Lerchovou. „Nemohla jsem se soustředit, ani před závody pořádně spát. Myslela jsem jenom na to, že musím utéct – a jak to udělám.“

Jejím dnem D se stal 19. únor 1955. Po skončení šampionátu se osmičlenná výprava za odměnu vydala do obchodního domu v americké zóně, a když se všichni chystali do prodejny s obuví, řekla vedoucímu, že si radši půjde koupit nějaký parfém.

Místo toho vyběhla z obchoďáku, mávla na taxi a odjela do hotelu pro nejnutnější věci. „A teď na americkou ambasádu,“ přikázala řidiči.

Jenže byla sobota a k velvyslanectví se dostali pár minut po úředních hodinách. Dveře byly zavřené, na zvonění nikdo nereagoval. Jakmile taxikář viděl zdrcenou Náchodskou, řekl: „Dítě, vím, o co se snažíš. Postarám se o tebe.“ A zavezl ji k americkému úřadu pro uprchlíky.

Když se pracovníci dozvěděli, koho mají před sebou a že z útěku krasobruslařské reprezentantky bude prvotřídní událost, vybavili ji cizími doklady a odvezli na nádraží. Tam bezpečně prošla kolem sovětské hlídky, sedla na vlak a odjela do Lince, do americké zóny.

Druhý den byly noviny plné zpráv o jejím dramatickém útěku a Miroslava Náchodská ráda zapózovala fotografům, jak vstupuje do nového života ve svobodném světě.

Na cestu do USA si ovšem musela počkat. Následujících devět měsíců strávila v Rakousku a Západním Německu, procházela nutnými vstupními procedurami a také čekala, až se jí podaří získat „sponzora“, který za ni v nové vlasti převezme zodpovědnost. Taková tehdy byla podmínka pro emigranty.

Na živobytí si vydělávala v nočním klubu Casa Carioca v Garmisch-Partenkirchenu. Což zní o dost hůř, než to ve skutečnosti bylo: zkrátka tančila v open-air lední revue na americké vojenské základně.

V létě 1955 se vydala i do Norimberka, na mezinárodní atletické závody, aby se mohla setkat s kamarády z ÚDA. Jediný, kdo se s ní nebál promluvit, byl Emil Zátopek. „Mílo, proč jsi to udělala? Copak se ti u nás žilo špatně?“ ptal se jí pateticky čtyřnásobný olympijský vítěz – který za čtrnáct let sám pozná, že v socialistickém Československu se opravdu hodně lidem žije špatně.

Do USA přiletěla 24. listopadu 1955, na palubě s dalšími sedmdesáti uprchlíky. Hned v New Yorku rozdávala rozhovory a za další dva dny měla exhibici v Rockefeller Center.

Pak to zkoušela mezi profesionály, ale neprosadila se jako jiní. Získala angažmá v ne až tak proslulých ledních revue Stars Over Ice nebo Ice Varieties, až do roku 1960 ještě účinkovala v Ice Frolics.

Cestovala po USA, Kanadě, podívala se i do Mexika. Jako velká hvězda na malé scéně. A novinářům dokola vyprávěla příběh o tom, jak ji rtěnka a lak na nehty přesvědčily o nutnosti dát přednost nejistotě svobody před pohodlným životem v Československu.

Největší publicity se jí dostalo v březnu 1956, kdy její story přinesl časopis Sports Illustrated, tradičně antikomunisticky laděný, po něm i Reader’s Digest. Velký článek na pět stran měl titulek How the reds pay a champion a Náchodská v něm detailně popsala, jak funguje sportovní systém za železnou oponou.

Bylo to v olympijském roce a američtí novináři se i pomocí příběhu Náchodské snažili přesvědčit vládu, že musí víc investovat do rozvoje amatérského sportu, protože soupeři ze Sovětského svazu a jeho satelitů opravdu nejsou amatéři trénující a závodící pouze pro radost ze života, nýbrž nepřiznaní profesionálové. Zvlášť důležitý apel to byl hlavně proto, že i šéf MOV Avery Brundage při návštěvě Moskvy uvěřil potěmkinovským bajkám o sportujících vojácích a dělnících.

Embed from Getty Images

Po ukončení kariéry v lední revue se Miroslava Náchodská vdala a usadila v New Yorku. V sousedství kamarádky Áji Vrzáňové.

Změnila i její život, stejně jako české komunity v hlavním městě světa. Koncem 60. let totiž bývalou mistryni světa seznámila s podnikatelem Pavlem Steindlerem a ti po svatbě založili slavnou restauraci Duck Joint neboli Kačárnu, později i Czech Pavilion, kam chodíval každý z Čechů, kdo v emigraci něco znamenal, Jiřím Voskovcem počínaje a Martinou Navrátilovou konče.

Miroslava Náchodská zemřela 27. února 2012, pod jménem Mira S. Weiss. Bylo jí 79 let.

---

Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!