Pod čarou

Tak já na tu penaltu půjdu… Život a doba Uliho Hoeneße

Nejkritičtější okamžik v životě Uliho Hoeneße? Ne, není to zahozená bělehradská penalta – i když o ní řeč ještě bude. Ani odsouzení za daňové úniky. Sám si tu děsivou chvíli skoro nepamatuje, ale mnoho nechybělo a dnešní sedmdesátiny by neslavil. Ani předtím šedesátiny, padesátiny, čtyřicetiny. V únoru 1982 totiž jenom zázrakem přežil pád vrtulového letadla.

Letěl tehdy se třemi kamarády na přátelský zápas Německo-Portugalsko do Hannoveru. Krátce před přistáním se stroj Piper PA-34 zřítil a Hoeneß jako jediný přežil. Díky tomu, že seděl vzadu a nebyl připoutaný, takže byl v podstatě z kabiny vymrštěn.

Asi až hodinu po nehodě ho našel myslivec. Hoeneß se plazil lesem, byl v šoku, dezorientovaný, celý od krve a jenom mumlal, že je mu zima. Přes to všechno vyšel z havárie vlastně v pohodě: pouze se zlomenou rukou a kotníkem a s otřesem mozku.

Patří do oblasti alternativní historie, jestli by dneska byl Bayern stejným klubem, kdyby let do Hannoveru skončil tragicky i pro čtvrtého pasažéra.

Embed from Getty Images

Uli Hoeneß je v očích mnohých cizinců jedním ze symbolů Bavorska. Jako šéf mnichovského Bayernu, jako výrobce norimberských bratwurstů, jako ten, kdo snídá sekanou a libuje si v návštěvách pivních stanů, jako chlapík, který byl tolikrát vyfocen v kožených kalhotách na Oktoberfestu.

Přitom pochází ze sousedního Bádenska-Würrtemberska, z města Ulm, kde se 5. ledna 1952 narodil do konzervativní a katolické rodiny řezníka Erwina Hoeneße. Do Bavorska se vydal teprve v osmnácti letech, když společně s kamarádem Paulem Breitnerem dostal nabídku z Bayernu.

V Mnichově podepsal amatérskou smlouvu a hýčkal si ji až do roku 1972, kdy už byl mistrem Evropy a jednou z hvězd bundesligy. Romantické gesto? Nikoli. Už tady se Hoeneß ukázal jako dobrý obchodník a spočítal si, že když bude smět startovat na olympijských hrách konaných ausgerechnet v Mnichově, jeho popularitě to pomůže.

Úplně to nevyšlo. Západoněmecký tým ve čtvrtfinálové skupině získal jediný bod, prohrál i s NDR (tuhle potupu si Hoeneß zopakuje i za dva roky na domácím mistrovství světa) a do bojů o medaile nepostoupil. Ale stihl se poznat s dalším útočníkem, Ottmarem Hitzfeldem, se kterým o devatenáct let později budou slavit triumf v Lize mistrů – už jako trenér a manažer.

Finále PMEZ 1974: hráči Bayernu slaví v dresech soupeře, jak bývalo v té době zvykem. Uli Hoeneß stojí vpravo. Zápas proti Atletiku Madrid byl zřejmě jeho životním, k výhře 4:0 a prvnímu titulu v nejlepší evropské klubové soutěži přispěl dvěma góly.

Hoeneß byl považovaný za jeden z klenotů západoněmeckého fotbalu. Stovku uměl za 11 vteřin a držela se ho pověst nejrychlejšího evropského útočníka, střílel góly (s Gerdem Müllerem dokázali dvakrát v lize společně nasbírat 53 branek), v Bayernu 70. let získával stále větší slovo. A byl u všech jeho úspěchů: třikrát vyhrál bundesligu, třikrát Pohár mistrů evropských zemí.

Za triumf v PMEZ 1975 ovšem zaplatil vysokou cenu. Ve finále proti Leedsu si zranil pravé koleno, čekala ho víc než půlroční rekonvalescence a byl to začátek konce jeho kariéry. Úplně do pořádku už se nikdy nedal.

Přesto se v roce 1976 dostal před mistrovstvím Evropy do takové formy, že byl opět povolaný do reprezentace, po víc než roční pauze.

I když trochu to od trenéra Helmuta Schöna byla z nouze ctnost. Klaus Toppmöller se dva týdny před turnajem vyboural v autě, Klaus Fischer měl distanc za účast v úplatkářské aféře a Gerda Müllera se k návratu do národního týmu přemluvit nepodařilo. Na pozici útočníka velký přetlak nebyl.

Ve finále proti Československu – jak všichni moc dobře víme – nastala i jedna z klíčových chvil Hoeneßovy kariéry. Ve čtvrté penaltové sérii překopl bránu a otevřel tím cestu slavné Panenkově fintě.

Přitom Hoeneß na svůj pokus jít nechtěl. Už na mistrovství světa v roce 1974 neproměnil pokutový kop v základní skupině proti Polsku a ve finále proti Nizozemsku pak raději místo uvolnil Breitnerovi, byť byl v mužstvu vedený jako číslo jedna.

Ani teď se nikam nehnal, když se k už vybraným čtyřem exekutorům hledal pátý.

Útočník Dieter Müller sice hattrickem rozhodl semifinále proti domácí Jugoslávii, ale na penaltu si netroufal. Však to byl teprve jeho druhý reprezentační zápas.

Řízný obránce Hans-Georg Schwarzenbeck rovněž kroutil hlavou: „Vždyť já penaltu snad nikdy nekopal.“

Tak se nabídl gólman Sepp Maier.

O tom však kapitán Franz Beckenbauer nechtěl ani slyšet. „Ty se soustřeď na chytání,“ pronesl.

Bylo to na Hoeneßovi, nejzkušenějším z adeptů, kteří přicházeli v úvahu. „Tak já na tu penaltu půjdu.“

A zbytek je historie.

Po ME Hoeneß odehrál za reprezentaci už jen dva zápasy. Ten poslední ironií osudu 17. listopadu 1976 taky proti Československu.

Embed from Getty Images

Ani jeho klubová kariéra nebyla o moc delší. V Bayernu postupně ztrácel místo v základní sestavě, a tak se v létě 1978 dohodl na přestupu do Hamburku. Když však lékař HSV viděl jeho koleno, prohlásil, že musí na operaci. To Hoeneß odmítl. Vrátil se do Mnichova a v zimě odešel na hostování do Norimberku.

Tam stihl odehrát pouze jedenáct utkání, poslední 20. března 1979. Dál už to kvůli trvale poškozené chrupavce nešlo. Fotbalovou kariéru musel ukončit v pouhých sedmadvaceti letech.

Za šest týdnů už však měl novou práci. A hodně nečekanou. Stal se manažerem Bayernu!

Dnes se to může zdát divné, ale o tuhle pozici moc velký zájem nebyl. Nabídku jako první dostal Rudi Assauer z Brém, odmítl – a později odešel do Schalke. Tak se dočkal Hoeneß.

Bayern se v té době nacházel v neutěšeném stavu. Slavná éra 70. let symbolicky skončila s Beckenbauerovým odhodem do New Yorku Cosmos, klub pět let nezískal bundesligový titulu a byl zadlužený. Když Hoeneß přebíral kancelář, měl k dispozici jednu sekretářku, dva telefony a účetní knihy plné červených čísel.

Novináři mu nepředpovídali příliš dlouhé angažmá.

On však věřil, že uspěje. Ostatně vždycky byl zdatný obchodník, v tomhle měl školu po otci.

Například když se v roce 1973 ženil, nabídl novinářům účast na obřadu za 75 tisíc marek. I Beckenbauera, který za autogramiády brával pět tisíc, to zarazilo. Spoluhráčům pomáhal se smlouvami a hledáním sponzorů, ještě jako aktivní fotbalista sehnal Bayernu peníze, aby se mohl vrátit Breitner.

„Jako hráč jsem dostával 33 tisíc marek měsíčně za tři hodiny práce denně a jeden zápas o víkendu. Teď bude můj pracovní den mít dvanáct až patnáct hodin a vydělávat nebudu ani třetinu,“ lakonicky konstatoval po převzetí funkce.

Prvním transferem byl přestup bratra Dietera ze Stuttgartu a jeho šestnáct gólů pomohlo k tomu, že Uli Hoeneß na konci první sezony slavil titul. Nakonec se mu to v jeho manažerské éře, která trvala do roku 2009, povedlo šestnáctkrát.

Pravda, taky za tu dobu patnáctkrát měnil trenéra. Nikdo z nich – ať to byli Heynckes, Beckenbauer, Trapattoni nebo Rehhagel – to neměl jednoduché. Hoeneß si zvykl sedávat při zápasech na lavičce a mluvil jim do práce víc, než bývalo ve fotbale zvykem.

Embed from Getty Images

Bayern nepozvedl pouze sportovně, ale také – a hlavně – ekonomicky. Dokázal ho propojit s hospodářským vzestupem Bavorska. I díky svým politickým konexím.

Na začátku měl dokonce ve smlouvě klauzuli, že dostane polovinu z každé uzavřené sponzorské smlouvy, tak špatně na tom Bayern byl, ale později ji sám zrušil, protože v nových, lepších časech by tím přivedl klub na mizinu…

Z Bayernu postupem let vytvořil jeden z nejsilnějších kolosů evropského fotbalu. Celou bundesligu pomohl nasměrovat k plnohodnotnému profesionalismu, z USA okoukal práci s merchandisingem, zasazoval se o prodej televizních práv soukromým televizním stanicím a také stihl vybojovat stavbu nového stadionu v Mnichově. Dnes už Allianz Arena patří Bayernu a v normálních časech, kdy smějí na tribuny chodit diváci, je pro klub vítanou finanční oporou.

Pro vývoj německého fotbalu udělal v 80. a 90. letech víc než reprezentační trenéři, mistři světa a vítězové Zlatého míče.

Hoeneß stejně tak usilovně pracoval na image Bayernu. Sebevědomým, lehce arogantním vystupováním dával najevo, že v Německu klub nemá konkurenci a víc ho zajímá úspěch ve světě než ohledy na domácí scénu. S oblibou se opíral do kolegů v manažerských funkcích i do vedení svazu. Nikdo v německém fotbale nerozpoutával tolik vášní jako on. Snad ani nešlo mít k němu neutrální vztah. Buď ho lidi milovali, nebo nenáviděli.

Embed from Getty Images

Jak ostatně zpívají Die Toten Hosen v písničce „Bayern“ z roku 1999:

Ich meine, wenn ich zwanzig wär‘
und supertalentiert
und Real Madrid hätte schon angeklopft
und die Jungs aus Manchester
und ich hätt‘ auch schon für Deutschland gespielt
und wär‘ mental topfit
und Uli Hoeneß würde bei mir
auf der Matte stehen
ich würde meine Tür nicht öffnen
weil’s für mich nicht in Frage kommt
sich bei so Leuten wie den Bayern
seinen Charakter zu versauen
Wir würden nie zum FC Bayern München gehen!

Velmi stručně přeloženo: kdyby mi bylo dvacet, byl jsem supertalentovaný fotbalista a za dveřmi stál s nabídkou Uli Hoeneß, ani bych mu neotevřel, protože v klubu, jako je Bayern, bych si nikdy nechtěl zkazit charakter.

Na druhé straně Hoeneß finančně pomáhal tradičním klubům, když se ocitly v nouzi, třeba Dortmundu nebo St. Pauli. Za jeho éry Bayern odehrál řadu utkání s kdysi slavnými mužstvy topícími se v problémech, kdy výdělek ze vstupného šel do jejich pokladny. Stejně tak nezapomínal na bývalé spoluhráče v nesnázích, jako byl na alkoholu závislý Gerd Müller.

Nechoval se okázale, nedával na odiv svoje bohatství, k němuž mu vedle práce v Bayernu pomohly i divoké obchody na burze a poloviční podíl v masokombinátu HoWe, jenž spoluzakládal v roce 1985. Když jedete okolo jeho domu v Bad Wiessee u bavorského jezera Tegernsee, neoslní vás žádný luxus. Jako byste míjeli obyčejnou kulisu ze seriálu Doktor z hor.

V roce 2009, tehdy mu bylo 57 let, opustil funkci manažera a stal se prezidentem Bayernu. Z médií nemizel, jeho hlas v klubu byl pořád silný – a stále častěji řešil i věci, které překračovaly meze fotbalu. Vyjadřoval se k politice, ekonomice, mistroval politiky v Berlíně i samotnou kancléřku Merkelovou, jak by měla vést zemi i CDU/CSU, jejímž byl pochopitelně voličem.

Pokud pýcha skutečně předchází pád, tak v Hoeneßově případě na to došlo v roce 2013. Novináři z časopisu Stern vypátrali, že má ve švýcarské bance na anonymním kontu uložené peníze v řadů sta milionů eur, které nezdanil. Později byla výše daňových úniků vyčíslená na 27 milionů eur.

Po obdržení informací od banky, že po jeho účtech pátrají reportéři, se sám udal, při dalším vyšetřování spolupracoval a proti nepodmíněnému trestu na 3,5 roku se neodvolal. Dělal všechno pro to, aby jeho soukromá aféra, která Německem pořádně zacloumala, co nejmíň ublížila Bayernu (byť vnitřně byl přesvědčen, že se stal obětí mediální štvanice a trest dostal hlavně kvůli svému jménu).

Nakonec vězení opustil po 21 měsících, za vzorné chování.

Embed from Getty Images

Po návratu byl zvolen prezidentem Bayernu i předsedou dozorčí rady a ve funkcích vydržel do roku 2019. Tedy s krátkou pauzou se na vedení klubu podílel čtyřicet let. Potom už o zvolení neusiloval a zůstal řadovým členem dozorčí rady.

„Jsem s tím v pohodě. Nesmíte žít s pocitem, že jste nenahraditelní. Všichni jsme nahraditelní,“ řekl při odchodu.

Asi má pravdu. Hned v následujícím roce Bayern vyhrál Ligu mistrů a letos je na nejlepší cestě získat domácí desátý titul v řadě.

Ale nebude příliš odvážné tvrdit, že bez Uliho Hoeneße by se dnes bavorský klub poměřoval spíš s Eintrachtem Frankfurt než s Realem Madrid.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *