Pod čarou

Vzestup a pád nešťastné Flo-Jo

Největší hvězdou olympijských her v Soulu se stala výstřední americká sprinterka Florence Griffith-Joynerová. Získala tři zlaté medaile, jednu stříbrnou a zaběhla časy, k nimž se dodnes nikdo nepřiblížil. Byl by to hezký příběh, kdyby se nad ním nevznášelo podezření z dopingu. A kdyby jeho hlavní hrdinka nezemřela ještě před čtyřicátými narozeninami.

Dnes by Florence Griffith-Joynerové bylo 61 let. Na olympijských hrách v Tokiu by jistě patřila mezi čestné hosty a obletované celebrity, možná by i pár metrů běžela s pochodní nebo komentovala atletické závody pro některou z prestižních televizních společností. Jenže bývalá americká sprinterka je už téměř třiadvacet let po smrti, nad níž se stále vznáší řada otazníků.

Populární „Flo-Jo“, jak se jí v 80. letech přezdívalo, se stala hvězdou olympiády v Soulu. Vyletěla k nebi jako kometa a zase rychle zapadla. Dramaticky přepsala historii světové atletiky, na krk si pověsila tři zlaté medaile a potom se ze scény vytratila. Zbyly po ní dva světové rekordy a spousta dohadů.

Její příběh je záhadný, fascinující a tragický zároveň.

Florence se narodila před Vánocemi roku 1959, jako sedmé z jedenácti dětí. V sedmi letech ji matka přihlásila do atletického klubu a odsud vedla její strmá cesta přes žákovské a dorostenecké kategorie až na univerzitu. I když se jí tam sportovně dařilo, po čase zjistila, že nemá dost peněz, aby si drahá studia mohla dovolit.

Jejího talentu si však všiml trenér Bob Kerseee. Nabídl jí finanční podporu a začal se jí věnovat.

V americké kvalifikaci na olympijské hry do Moskvy, které nakonec USA bojkotovaly, ještě neuspěla. Pomalu se však začala posouvat směrem vpřed.

Stala se kvalitní sprinterkou, nadprůměrnou, ale nikdy by ještě v polovině 80. let nevsadil na to, jakým způsobem promluví do sportovních dějin. Nic na tom nemohlo změnit ani stříbro z losangelské olympiády. Přeci jenom běh na 200 metrů patřil k disciplínám, které byly nejvíc znehodnoceny neúčastí socialistických států. Kdyby přiletěly závodnice z NDR a SSSR, byly by „Flo-Jo“ ráda za postup do finále.

Přesto se stala výraznou postavou světové atletiky. Když ne kvůli výkonům, tak rozhodně pro své extravagantní vystupování. Televizní kamery zálibně v detailu ukazovaly její dlouhé a pestře nabarvené nehty, ozdobou novinových stránek se staly fotky hubené krásky v dresech, jež si sama navrhovala. Co rozběh, to jiný model. Ty nejodvážnější připomínaly spíše negližé než sportovní úbor.

Embed from Getty Images

V roce 1986 „Flo-Jo“ usoudila, že v atletice už na ni velké štěstí nečeká, a rozhodla se ukončit kariéru. Sehnala si práci bankovní úřednice a po večerech se věnovala svému největšímu koníčku, modeláži nehtů.

Přesto jí to nedalo a v dubnu dalšího roku se vrátila na dráhu. Kulantně řečeno měla o pár kilo víc, než by se na sprinterku slušelo. I tak se dokázala obdivuhodně brzy dostat do formy a už na letním světovém šampionátu v Římě vybojovala stříbro na 200 metrů. A to ještě přišla o téměř jistou medaili ze štafety, kam ji trenér odmítl nominovat, protože s deseticentimetrovými nehty by předávka kolíku byla prostě riskantní…

Kromě časů a nehtů zaujala v Římě i výstřední aerodynamickou kombinézou, v níž připomínala potápěče bez ploutví. Tvrdila však, že tajemství jejího úspěchu je skryto jinde. „V náročném tréninku. Zlepšila jsem techniku, začala jsem se víc starat o to, co jím, a sportu se teď věnuji na sto procent. Proto jsem tak rychlá,“ vysvětlovala tehdy.

To je její verze, jak se během sedmnácti měsíců stala z bankovní úřednice s nadváhou nejlepší sprinterka historie.

Zázrak s pochybami

První šok přišel 16. července 1988. Na dráze Indiana Univesity Track Stadium se konala americká kvalifikace pro olympijské hry v Soulu. Padal jeden skvělý výkon za druhým, ale o největší senzaci se postaraly švagrové Jackie Joyner-Kerseesová a Florence Griffith-Joynerová. První překonala světový rekord v sedmiboji, druhá v běhu na 100 metrů. A jakým způsobem! Ve čtvrtfinále v čase 10,49 – svěťák krajanky Evelyn Ashfordové vylepšila o neskutečných 27 setin, své osobní maximum o téměř půl vteřiny (přesně o 48 setin).

Embed from Getty Images

Okamžitě se vyrojily pochybnosti. Řadu kvalifikačních výkonů znehodnotil nepovolený vítr do zad, ovšem při dvoustovce ukazovalo technické zařízení firmy Omega údaj 0,0. Tedy absolutní bezvětří.

Chyba? Zřejmě ano. Vždyť ve stejném okamžiku v nedalekém skokanském sektoru hlásil jiný přístroj hodnotu 4,3 m/s. Jenže pracovníci Omegy selhání vyloučili a nebyl důvod, proč by funkcionáři rekord neměli uznat.

„Flo-Jo“ navíc vyhrála semifinále za 10,76 a ve finále deklasovala soupeřky časem 10,61. To nemohlo být jen větrem, vždyť za 24 hodin zaběhla tři nejrychlejší stovky historie!

„Ne, to je nesmysl. Florence nemůže jenom tak běžet stovku za 10,49,“ vyjádřil pochybnosti kanadský sprinter Ben Johnson, jemuž bude za pár týdnů v Soulu ironií osudu odebrána zlatá olympijská medaile. „Kdyby běžela 10,71, tak tomu uvěřím. Ale přeci nemůže běhat čas, kterým by mě ještě před deseti roky porazila!“

Odpověď Griffith-Joynerové byla sebejistá: „Když chci běhat jako muž, musím trénovat jako muž. A přesně to dělám.“

V Soulu měly soutěže podobný průběh. „Flo-Jo“ nejprve jasně vyhrála stovku. Sice ve finále „jen“ za 10,54 s podporou větru, ale tam už posledních čtyřicet metrů více méně vypustila, protože bylo jasné, kdo cílem proběhne první.

V semifinále dvoustovky vylepšila světový rekord Marity Kochové o 15 setin a ve finále posunula historické maximum o dalších 22 setin. Navíc pomohla ke zlaté medaili také americké štafetě na 4 x 100 metrů, kde se prohnala třetím úsekem. Trenéři jí natolik věřili, že ji obsadili jako finišmanku i do čtvrtkařské štafety. Tam už na zlato nedosáhla, na sovětskou specialistku Olgu Bryzgalovovou neměla.

Ze Soulu přesto odjížděla jako ve snu. Vezli si tři zlaté a jednu stříbrnou medaili.

Embed from Getty Images

Jak dneska už víme, byla 80. léta a s nimi také soulská olympiáda zlatou dobou dopingu. Zobalo se na Východě, zobalo se na Západě. Patří do kategorie nepoctivých i výkony Griffith-Joynerové? Mnozí si myslí, že ano. Vlastně o tom nepochybují. A tvrdili to už v roce 1988.

„Jsou to nehorázná obvinění. Když Flo-Jo zaběhla v kvalifikaci stovku za 10,49, říkalo se, že za to mohl vítr. Když na olympiádě dala dvoustovku za 21,34, mluví se o anabolických steroidech,“ čertil se její muž Al Joyner.

Faktem zůstává, že v roce 1988 podstoupila jedenáct testů a všechny byly negativní. Druhým faktem ovšem je, že sportovci často používají zakázané preparáty, které laboratoře dokáží odhalovat teprve s odstupem času. Navíc tehdy se testovalo pouze na závodech, ne v tréninkovém období.

„Nepotřebuji dopovat. Ať mě klidně kontrolují každý týden v roce, já nemám co skrývat,“ vyhlašovala sebevědomě „Flo-Jo“.

Jinak ovšem hovořili zasvěcení lidé z atletického prostředí. Nemohli si nevšimnout jejího najednou obhroublého hlasu a tuny make-upu, jímž zakrývala poďobaný obličej, zřejmě následek užívání steroidů. „V roce 1984 byla Florence esencí ženskosti, ale teď připomíná spíše chlapa,“ přisadil si skvělý brazilský mílař Joaquim Cruz. „A Joyner-Kerseeová vypadá spíše jako gorila. Přeci není normální, aby nabraly najednou tolik svalů.“

Podobně na veřejnosti hovořil i Carl Lewis (ovšem ani on neměl čisté svědomí) a bývalý čtvrtkař Darrell Robinson tvrdil, že Griffith-Joynerové obstarával růstový hormon.

Cesta ke smutnému konci

Další vlna spekulací se vyrojila, když „Flo-Jo“ náhle v únoru 1989 oznámila ukončení kariéry. Na vrcholu slávy i sil. Přidala pár frází o nových výzvách a opustila atletickou dráhu.

Co ji k tomu vedlo? Strach z odhalení, neboť v té době se začaly provádět i náhodné antidopingové testy v mimosoutěžním období? Některé zdroje mluvily dokonce o tom, že byla už komisaři odhalena, ale šéfové atletiky nechtěli po Benu Johnsonovi další skandál a případ ututlali. Ovšem s podmínkou, že ona sama dobrovolně opustí dráhu.

Pravda? Doměnky? Kdo ví.

Po ukončení kariéry se „Flo-Jo“ věnovala designu a módě, například basketbalistům Indiana Pacers navrhla dresy. Napsala i několik romantických novel a knížek pro děti.

V roce 1990 se jí narodila dcera, přesto brzy poté začala zase laškovat s profesionální atletikou. Oznámila, že začala znovu běhat a že tentokrát to zkusí s maratonem. „Hodně lidí se jí bude smát, ale Florence Griffithové-Joynerové by se smát neměli,“ prohlásil její manžel.

Nicméně maraton nikdy nezkusila.

Pak si vytyčila za cíl vyhrát na domácí olympiádě v Atlantě, v 36 letech, zlatou medaili na 400 metrů. Ani tahle dávka nadšení jí dlouho nevydržela. V přípravě na americkou kvalifikaci si způsobila zánět šlachy v pravé noze a bylo po nadějích.

V té době už ji pronásledovaly závažnější zdravotní problémy. Při cestě letadlem v roce 1996 dostala záchvat a musela strávit noc v nemocnici, nicméně lékaři žádné vnitřní potíže neodhalili.

Náhlý konec přišel 21. září 1998, kdy zemřela ve spánku. Bylo jí 38 let. Odešla ve stejném věku jako její matka.

Pitva prokázala, že se „Flo-Jo“ udusila polštářem při epileptickém záchvatu. Spousta lidí si zákonitě položila otázku: nesouvisí to nějak s podezřením z dopingu? Manžel proto nechal provést i test na přítomnost steroidů. Žádné stopy po nich se nenašly. Jak ovšem zdůraznil koroner, znamená to jediné: v době smrti zakázané látky nebrala. Ale co bylo o deset let dřív?

„Moje žena prošla poslední a definitivní antidopingovou zkouškou. Prosím, nechte ji už na pokoji,“ pronesl Al Joeyner.

Embed from Getty Images

Jenže pochyby zůstávají a nikdy nezmizí. Florence Griffith-Joynerová byla na absolutním sprinterském vrcholu pouhé tři měsíce a osm závodů v roce 1988, přesto je stále držitelkou dvou světových rekordů a tří ze čtyř nejlepších časů na stovce. Zatímco v mužském nejkratším sprintu se od Soulu patnáctkrát měnily historické tabulky, s jejími výkony nikdo nepohnul. Ani se jim významně nepřiblížil. Nedokázala to mimořádně talentovaná (a za lhaní o dopingu odsouzená) Marion Jonesová, současné šampionce Elaine Thompson-Herahové schází ke svěťáku dvanáct setin.

Vytáhla si Flo-Jo v životě jenom špatnou kartu? Nebo dobrovolně podepsala smlouvu s ďáblem a za úspěchy zaplatila nejvyšší cenu?

To se asi už nikdy nedozvíme.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *