Pod čarou

Z Bayernu do Slavie. Příběh světoběžníka Kálmána Konráda

Až jednou Julian Nagelsmann skončí v Bayernu Mnichov, jeho další kroky sotva povedou do české ligy. Přesto byly časy, kdy k nám přicházeli trenéři působící v nejlepších německých klubech. Jako maďarští bratři Kálmán a Jenő Konrádové, o nichž vypráví tenhle příběh.

Oba se narodili v srbském městě Bačka Palanka, v oblasti Vojvodiny, jež před první světovou válkou patřila Uhersku. Jenő v roce 1894, mladší Kálmán o dva roky později. Pocházeli z židovské rodiny, která se koncem 19. století přestěhovala do Budapešti.

Město tenkrát prožívalo rozkvět. Bylo metropolí stále ještě velké říše, Židé tam žili v celkem mírumilovném svazku s místními – většina z nich stejně byla sekularizovaná a považovala se za vlastence, jako třeba Jenő Konrád, který za první světové války dobrovolně narukoval do uherské armády. Ostatně, Budapešť měla ze všech evropských měst nejvíc Židů po Varšavě, 170 tisíc, téměř čtvrtinu obyvatel, pročež jí antisemité dávali hanlivou nálepku Judapest.

A v Budapešti kvetl i fotbal, pro který se oba bratři nadchli. Brzy si našli cestu do MTK, elitního klubu silně podporovaného židovskou komunitou, a jejich kariéra šla rychle vzhůru. Kálmán debutoval v reprezentaci v roce 1914, Jenő ho následoval v další sezoně.

Byli i u poválečného rozkvětu maďarského fotbalu, který společně s rakouským patřil k nejlepším v Evropě. Donaufußball, to byl ve své době pojem. Rakušané a Maďaři – a Čechoslováci nebyli daleko za nimi – kultivovali úspěšný skotský styl založený na krátkých přihrávkách, kombinaci a technické vyspělosti hráčů, těžko hledali konkurenci.

Jenže s koncem války do Maďarska nepřišel jen vytoužený mír, nýbrž i chaos. Země právě zaniklé monarchie se nejprve vydala cestou demokratické republiky, ale nová vláda nedokázala zabránit mírovému diktátu ze strany vítězných mocností. Následně přišel komunistický puč a 133 dnů Maďarské republiky rad, po jejím pádu návrat království a s ním spojený bílý teror.

Země se ocitla v hluboké depresi. Trianonským mírem v roce 1920 ztratila dvě třetiny území a tři pětiny obyvatel a režim regenta Miklóse Horthyho snadno našel viníka. Židy. Údajné strůjce národní zrady a národního neštěstí.

Byly na ně podnikány násilné útoky (se zhruba třemi tisícovkami obětí) a Maďarsko jako první země poválečné Evropy přijala proti nim namířený zákon. Tzv. numerus clausus. Nebyl otevřeně antisemitský jako pozdější Norimberské zákony, ale jeho účel byl jasný: minimalizovat ve společnosti vliv Židů, kteří tvořili velkou část právníků, lékařů, novinářů atd. Zjednodušeně řečeno se zaváděly na univerzitách kvóty podle zastoupení v populaci. Pokud např. Židů bylo v obyvatelstvu osm procent, smělo být na vysokých školách maximálně osm procent židovských studentů.

Fotbalu se opatření pochopitelně netýkala. Ale výrazná část elitních hráčů byli Židé, které na sportu lákalo i to, že – jak aspoň doufali – tam si budou všichni rovni a nikdo nebude řešit politiku, náboženství nebo etnickou příslušnost. A protože se v poválečném Maďarsku přestali cítit komfortně, houfně odcházeli do zahraničí.

Zájem o ně byl obrovský. Být tenkrát Maďarem bylo něco jako být dneska Brazilcem nebo Nizozemcem. Už jenom národnost jim otevírala dveře, které by jinak asi zůstaly zaklapnuty. Každý chtěl mít maďarské hráče i trenéry.

Mistrně toho využil například klub Makkabi Brno. V roce 1923 ho tvořili téměř výhradně židovští fotbalisté z Maďarska, často reprezentanti. Makkabi se vypravilo i na evropské turné, kde dokázalo vyhrát nad Barcelonou nebo Juventusem. Také v později založené čs. lize působila řada maďarských hráčů i trenérů, téměř v každém klubu. Ale o tom ještě bude řeč.

­­­****

Kálmán a Jenő Konrádové se už v roce 1919 vydali do Vídně, do klubu SV Amateure, jenž se časem přejmenoval na Austrii. Vedl ho Hugo Meisl, jeden z největších fotbalových mozků meziválečného období a tvůrce později proslulého rakouského Wunderteamu.

Klub se sice jmenoval Amateure, ale nikdo nechodil do zahraničí proto, aby hrál za teplou večeři a pár piv po zápase (ostatně Kálmán odmítl nabídku z Arsenalu, neboť Anglie ještě dávala od profesionalismu ruce pryč). Středoevropské kluby se amatérsky tvářily, dělaly však všechno proto, aby dokázaly hráče zabezpečit. Někdy černými výplatami, většinou tím, že jim zajistily lukrativní zaměstnání.

Bratři Konrádové dostali místo v bance a také licenci obchodovat na vídeňské burze. Kálmán si dokonce do pasu jako povolání psal „Fussballer“ – kdo ví, možná byl prvním profesionálem v Evropě.

Profesionalismus byl v Rakousku povolen v roce 1924 (u nás o rok později, v Maďarsku o dva), ale právě tehdy Konrádové klub Amateure opustili. Meisl totiž koupil hvězdu Alfréda Schaffera, nasypal mu hodně peněz a už mu nezbylo na maďarské bratry. Předpokládal, že ti se spokojí s málem, když jim k fotbalu zajistil dobrou práci. Oba však práskli dveřmi a přestoupili do konkurenčního First Vienna.

Vydrželi rok. Pak Jenő kvůli trablům s kolenem, památce to na válku a ruské zajetí, ukončil kariéru a Kálmán se do Amateure vrátil. Dlouho ovšem nepobyl. Na Rakouskou ekonomiku dolehla hyperinflace, a když v roce 1926 přišla nabídka z amerického klubu Brooklyn Wanderers, rád po ní sáhl. Jako jeden z nejlepších útočníků své doby dostal za přestup 500 dolarů a dalších 75 dolarů měl slíbených na každý týden.

Do USA tehdy zamířila řada maďarských a rakouských fotbalistů, o které byl zájem díky předchozímu úspěšnému zájezdu židovského mužstva Hakoah Vídeň. Majitelé klubů v American Soccer League věřili, že evropský import zvýší kvalitu soutěže a hlavně přitáhne nové diváky. V týmu Wanderers se Konrád setkal i s Bélou Guttmannem, který o víc než tři desítky let později udělá světovou hvězdu z Eusébia a Benfiku dvakrát dovede k triumfu v Poháru mistru evropských zemí.

Kálmán Konrád (vpředu) utíká Bélovi Guttmanovi v utkání rakouské ligy. Aneb příští trenér Bayernu proti příštímu trenérovi Benfiky.

Ne každému se však v USA dařilo. Fotbalisté si složitě zvykali na jiné podmínky i na to, že najednou nejsou obletovanými miláčky společnosti jako ve Vídni nebo Budapešti. Konrád patřil mezi ně, navíc kvůli zranění odehrál málo zápasů a vstřelil jen dva góly. Brzy si zase kupoval palubní lístek na cestu domů.

Vrátil se do MTK Budapešť a tam hráčskou kariéru v roce 1928 ukončil.

****

Bylo mu třicet, a hned se vydal na trenérskou dráhou. První štací se stal Bayern. Jako bývalý hráč MTK tam měl cestu otevřenou i proto, že v roce 1919 jeho tým vítězstvím 7:1 uchvátil celý Mnichov. Budapešťský klub se pro Bayern stal vzorem a před Kálmánem Konrádem už angažoval dva maďarské trenéry, oba Židy a oba někdejší fotbalisty MTK.

Může se zdát divné, proč lidé, kteří se necítili dobře v horthyovském Maďarsku, odcházeli právě do Bayernu a dalších německých klubů (např. Jenő Konrád trénoval od roku 1930 Norimberk). Koncem 20. let už Mnichov dávno nebyl městem se svobodomyslným duchem a početnou uměleckou bohémou, nýbrž „hlavním městem hnutí“. Světu odtud hrozil Adolf Hitler, v ulicích řádily oddíly SA a další bojůvky, univerzitu opouštěli významní intelektuálové.

Bayern však měl za šéfa Kurta Landauera, židovského obchodníka, který se hráčům i funkcionářům zaručil, že je před nastupujícím politickým radikalismem ochrání. Přitom sám pak nakrátko skončil v koncentračním táboře Dachau, válku strávil ve švýcarském exilu a většina rodiny se stala jmény na téměř nekonečném seznamu obětí holocaustu…

Kálmán Konrád vydržel v Bayernu dvě sezony. Nebyly příliš úspěšné. V prvním roce mužstvo prohrálo ve čtvrtfinále německého mistrovství s Breslau (dnešní Wroclaw) a bylo až třetí mezi bavorskými týmy, ve druhém do bojů o titul ani nepostoupilo.

Klub mu v létě 1930 oznámil, že s ním neprodlouží smlouvu. Na jeho místo přišel vídeňský rodák Richard Kohn, a o dva roky později přivedl Bayern k historicky prvnímu titulu…

Kálmán Konrád jako trenér Bayernu

Konrád jednu sezonu trénoval v Curychu a pak se s rodinou usadil v Berlíně. Zůstal bez angažmá, ale vadit mu to nemuselo. Finančně na tom nebyl špatně a navíc už dřív tam koupil kino, které mu vydělávalo peníze i v časech hospodářské krize.

Když se však v roce 1933 dostal k moci Hitler, musel Německo opustit. Naštěstí právě v té chvíli přišla nabídka z pražské Slavie, tak neměl důvod váhat.

Už o rok dřív z Norimberku utekl starší bratr Jenő. Doslova. Na začátku sezony 1932/33, dva měsíce po semifinálové porážce s Bayernem, proti němu spustil kampaň antisemitský plátek Der Stürmer. Pera se chopil dokonce samotný vydavatel Julius Streicher, který – ironií osudu – bude o čtrnáct let později ve stejném městě oběšen jako jeden z prominentů nacistického režimu.

„Norimberský fotbalový klub jde kvůli Židům cugrunt! Kupte trenérovi jízdenku do Jeruzaléma!“ křičelo ze stránek Stürmeru. Společně s dodatky typu, že až tým bude znovu opravdu německý, bude znovu i úspěšný.

Jenő Konrád neváhal, sbalil kufry a hned druhý den odcestoval s manželkou a dcerou pryč. Další angažmá našel v poklidném Rumunsku, odkud si to po zisku titulu s Temešvárem namířil v roce 1934 do Brna, do klubu SK Židenice.

Byl prvním Židem vyobcovaným z německého fotbalu. Ještě před tím, než Hitler vyhrál volby a stal se kancléřem.

****

Německou a českou fotbalovou ligu dnes dělí nemalý příkop. Po stránce fotbalové kvality, hospodářských výsledků i popularity jsou to dva odlišné světy. Ale ve třicátých letech to neplatilo. Když šel trenér z Bayernu do Slavie, nepohoršil si ekonomicky ani reputačně.

Německý fotbal ještě nepatřil ke světové špičce. Naopak, narážel do překážek, které si sám postavil. Dlouhodobě v něm hořely spory mezi zastánci tradiční linie, kteří ctili amatérismus jako jedinou možnou formu sportování, a modernisty, jimž bylo jasné, že pokud chtějí držet krok se světem a výkonnostně se posouvat, nemůžou hráči trénovat dvakrát týdně po práci. Navíc i sem promlouvaly politické předsudky: profesionalismus byl považován za kosmopolitní výstřelek, za podezřelou věc, kterou vymysleli chamtiví Židé.

Svaz napjatou situaci v roce 1925 vyřešil tak, že nejen odmítl profesionalismus, ale mužstvům zakázal i kontakty se zeměmi, kde byl povolen. Německý fotbal se tak na několik let izoloval od fotbalu maďarského, rakouského, československého, italského, zkrátka od evropské špičky. Kluby nesměly startovat ve Středoevropském poháru a reprezentační program se najednou smrsknul třeba jen na tři, čtyři zápasy ročně.

To fotbal v Československu byl, stejně jako celá země, otevřený světu a vítal veškeré novinky, stejně jako angažmá zahraničních odborníků. Když proto v létě 1933 Sparta i Slavia téměř současně oznámily, že angažují maďarské trenéry (Ference Szedlacseka a Kálmána Konráda), neozval se křik, že je to degradace čs. fotbalu, že vlastních trenérů máme dost.

Neměli jsme. Vždyť Slavia za svůj vzestup (a vlastně za všechno) vděčila skotskému expatovi Johnnymu Maddenovi  a u počátků „železné“ Sparty byl jeho krajan Johny Dick. V rámci možností po zahraničních trenérech čas od času sáhly i méně slavné kluby. Proto ani národně orientovaný tisk nepozvedal varovně hlas.

Například Národní listy konstatovaly, že českým trenérům schází um, protože jsou to nejčastěji bývalí hráči, kteří novou funkci dostali za odměnu a ke svěřencům se chovají příliš kamarádsky: „Zjednání cizího trenéra považujeme jen za první krok k obrodě naší kopané… Není možno, aby v ligových mužstvech byli na příklad hráči, kteří umějí kopati jen jednou nohou, kteří neumějí hráti hlavou a tlumiti míče. Je nutno, aby je tomu někdo učil a aby jim tyto základní prvky kopané vysvětlil a aby je na nich bezpodmínečně žádal!“

Ke stejnému závěru dospěly i liberálně orientované Lidové noviny: „Skutečnost, že vedoucí kluby první ligy opravdu nenašly úspěšných trenérů doma, měla by být poučením pro čs. footbalové ústředí, aby se věnovalo i otázce výchovy domácích trenérů.“ Prestižní list navíc pro oba trenéry požadoval větší pravomoc a v Konrádově případě vyjádřil obavu, aby ho nesemlelo klubové prostředí. „Zvláště ve Slavii bývalo vždy mnoho hlav a mnoho rozumu, takže je divem, že mužstvo dovedlo získat takových úspěchů…“

Kálmán Konrád pomáhá zraněnému brankáři Františku Pláničkovi. Vzadu přihlíží Ferdinand Daučík, čili na tomto snímku pro změnu jsou bývalý trenér Bayernu a budoucí trenér Barcelony.

Světoběžník Kálmán Konrád se nakonec ve Slavii zdržel dva roky a dvakrát získal titul. Navíc v roce 1933/34 dodal do reprezentace osm hráčů, kteří nastoupili ve slavném stříbrném finále na MS v Itálii. To rozhodně není malá stopa v historii čs. fotbalu. Přesto zůstalo o jeho působení jen málo svědectví, a když už, tak spíše anekdotických.

V knize Věčná Slavia je trenérské dvouletce věnovaná pouze okrajová pozornost. Konrád je líčen jako nerudný podivín, jehož největším okamžikem byla nemotorná snaha domluvit na zájezdu v Alžíru remízu s Austrií.

Druhou populární historkou – najdete ji například v knize Když chytal Plánička (1958) – je příhoda, jak se slavného brankáře snažil naučit něco z trendů moderního fotbalu. Vysvětloval Pláničkovi, že teď už nestačí vysoké míče chytat do náruče, ale že mnohem efektivnější je vyboxovávat je z vápna pryč. Slavný gólman to párkrát zkusil, dostal při tom pár branek, takže hlavním poučením z Konrádovy pedagogické snahy bylo, že starého psa novým kouskům nenaučíš a že my, Češi, na nějaké cizí novoty nedáme.

Mnohem uctivěji o maďarském trenérovi píše Rudolf Vytlačil, pozdější úspěšný reprezentační kouč a architekt stříbrné chilské jedenáctky, v knize Reprezentant bez kopaček (1971). Snad i proto, že jako rodilý Vídeňák líp rozuměl jeho němčině a pamatoval si ho ještě jako hvězdu Austrie. Vytlačil označil Konráda za svého velkého učitele. A za trenéra, který se mu ve Slavii mimořádně věnoval, driloval s ním až do omrzení sprinty nebo driblink u lajny.

V létě 1935 mise Kálmána Konráda ve Slavii skončila a všeobecně se mělo za to, že hlavním důvodem byly neúspěchy na mezinárodní scéně. Dva československé tituly byly fajn, ale vedení možná víc zajímaly výsledky ve Středoevropském poháru. Mužstvo pod Konrádovým vedením jednou vypadlo hned v prvním kole, podruhé postoupilo do druhého. A co víc, v obou případech skončilo až za Spartou.

Jenže důvod ukončení spolupráce byl mnohem prozaičtější. Slavia dlužila Konrádovi peníze. A ne málo: 23 500 korun. Za to se skoro dalo koupit nejlevnější auto. Trenér pohnal v listopadu klub k soudu a spor vyhrál.

Konrádova soudní pře se Slavií zaujala i rakouský tisk.

****

Trenérská cesta Kálmána Konráda pokračovala do CFR Bukurešť, který v rumunské lize dotáhl k druhému místu. A v roce 1937 se do čs. ligy vrátil, tentokrát zamířil do SK Židenice, později známého jako Zbrojovka Brno.

K angažmá mu pomohlo vlastní renomé, bratrovy trenérské úspěchy v Židenicích (třetí místo v roce 1935) i skutečnost, že jeho žena Gertrud pocházela z brněnské rodiny. Navíc to stejně jako Praha bylo město, kde jste se s němčinou neztratili. A kde byla na dosah zajímavá kultura, což pro Konráda, milovníka opery a operety, nebylo nepodstatné.

„Již z prvního treningu Konradova bylo zřejmé, že je zvyklý pracovat systematicky a že v zájmu zvýšené fysické kondice hráčů volí cviky hodně vydatné, obsahující prvky všech sportů,“ všiml si hned na začátku list Moravská orlice.

Pod vedením Kálmána Konráda obsadily Židenice v ligové sezoně 1937/38 třetí místo a postoupily do Středoevropského poháru. I tady měl na starost jednoho mladého hráče, jenž později dělal reprezentačního trenéra. Byl jím Eduard Farda, který se ovšem jako kouč prosadil v hokeji a národnímu týmu šéfoval na MS 1953 a ZOH 1960. Jeho syn Richard se pak před padesáti roky stal světovým šampionem.

Kálmán Konrád jako trenér SK Židenice, nad ním vlevo stojí Eduard Farda

V létě 1938 už se však nad Československem stahovala mračna a politická krize vyvrcholila na konci září Mnichovskou dohodou, po níž země přišla o sudetské oblasti. Málokdo věřil, že Hitler se s tímto soustem spokojí.

Rozhodně si to nemyslel německý židovský novinář Peter Brie, jenž se s Kálmánem Konrádem seznámil v Praze a před nacisty pak utekl do Švédska. Na podzim 1938 poslal příteli do Brna dopis, ať všeho nechá a opustí oslabené Československo, kde ho nic dobrého nečeká. A že mu přes svoje sportovní konexe sehnal místo v klubu Örebro SK.

Konrád poslechl. V lednu 1939 rezignoval na funkci trenéra Židenic a v únoru se s rodinou vypravil dobrodružnou cestou přes Estonsko a Finsko do Švédska. V pravý čas. Za pár týdnů už Brnem pochodoval wehrmacht.

Ve Švédsku si dlouho musel nechávat každých šest měsíců prodlužovat pobyt, ale nakonec v roce 1948 získal občanství. To už byl zavedeným trenérem. Po Örebro vedl ještě dalších pět klubů a nejvíc na sebe upozornil v Malmö, s nímž získal dva tituly.

Ve Švédsku zůstal natrvalo. Zapomenutý dvojnásobný mistr čs. ligy se Slavií zemřel 10. května 1980 ve věku 83 let a pohřben je v židovské části stockholmského hlavního hřbitova.

****

Jeho bratr Jenő po odchodu z Židenic působil sezonu ve vídeňské Austrii a v roce 1936 šel zkusit štěstí do italského Terstu. I tam ho dostihla neúprosnost politických vášní v předvečer druhé světové války. Když Mussoliniho vláda přijala antisemitské zákony, musel zemi opustit – stejně jako další židovští trenéři.

Dlouho se bezpečně necítil ani v Lille ve Francii, v roce 1939 jeho trenérská odysea pokračovala v Portugalsku. Stal se asistentem ve Sportingu Lisabon, ale tuhle štaci bral pouze jako dočasnou, než rodině vyřídí víza do USA. Jako Maďar už neměl šanci, povedlo se mu však využít toho, že je narozený ve Vojvodině, a na jugoslávskou uprchlickou kvótu se v květnu 1940 lodí dostal do USA. Usadil se v New Jersey. Fotbalu dal sbohem a raději se věnoval obchodu. Stejně jako bratr Kálmán se dožil 83 let.

Jenő Konrád tenkrát nemohl tušit, že jednou se jeho jméno ve velkém a se všemi poctami vrátí do německého fotbalu. Norimberský klub se totiž trvale snaží připomínat jeho příběh a založil i mládežnický turnaj, který je po něm pojmenovaný.

Před deseti roky mu pak fanoušci 1. FC věnovali velké choreo. Symbolicky při zápase s Bayernem, protože to byl i poslední soupeř, proti němuž Jenő Konrád jako trenér stál, než byl z Německa vyštván.

Za pomoc při hledání v archivních českých novinách děkuji Tomáši Kučerovi.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.