Vojensky a politicky vrcholila studená válka v 50. letech, ale světovému sportu se asi nejsložitěji dýchalo v letech 1961 a 1962. Nekonala se snad jediná velká mezinárodní akce, kterou by neprovázely kontroverze a vzrušené debaty. Důvod? Stavba berlínské zdi v srpnu 1961 a následné mezinárodní napětí.
Na hermeticky těsné rozdělení německého města na dvě části – na sovětský sektor a na sektor pod americkou, britskou a francouzskou okupační správou – zareagovali západní spojenci mj. tím, že odmítali sportovcům komunistické NDR povolovat zájezdy do zemí NATO.
Tedy oficiálně žádné takové opatření vyhlášené nebylo. Ale jelikož NDR byla státem, který většina světa diplomaticky neuznávala, a ještě platila poválečná cestovní omezení, musel každý východoněmecký občan toužící navštívit západní země požádat o povolení u tzv. Allied Travel Burreau v Berlíně.
Tento úřad na konci ledna 1962 oznámil, že hokejistům NDR neumožní odcestovat na březnové mistrovství světa v hokeji do Colorado Springs v USA. Podobně tehdy nesměli východoněmečtí sjezdaři na MS do Chamonix ve Francii nebo cyklokrosaři na šampionát do Lucemburska. Mezinárodní vzpěračská federace raději rovnou mistrovství přesunula z USA do Maďarska, když bylo jasné, že všichni nominovaní sportovci by přijet nemohli.
S podobným nápadem přišel i čs. hokejový svaz. Navrhoval, aby se MS přestěhovalo do Prahy, i když bylo jasné, že v tak krátké době IIHF nemůže situaci tímto způsobem vyřešit. Navíc v původním termínu by to ani nešlo, protože v nově otevřené Sportovní hale se zrovna konal světový šampionát v krasobruslení. Podobně nereálné byly varianty s přesunutím akce do Kanady, Švédska nebo Švýcarska. Navíc organizátoři se bránili, že oni nikomu účast nezakazují, že je to rozhodnutí Allied Travel Burreau, které ovlivnit nemůžou.
Telegram střídal telegram, silácká stanoviska vydávaly obě strany, IIHF mezi nimi trochu bezmocně lavírovala.
Tvrdý západní kurs nebyl ve světě přijat s velkým pochopením. Přeci jen bylo zvykem, že i v politicky nejsložitějších dobách, například při korejské válce, se na mezinárodní úrovni sportovalo bez omezení. „Představte si, o co bychom přišli, kdyby v roce 1952 nebylo Emilu Zátopkovi umožněno startovat na olympiádě v Helsinkách,“ napsal například v komentáři britský list Daily Mirror.
Východoněmeckých hokejistů se zastal i legendární kanadský útočník Maurice Richard. Šéf MOV Avery Brundage dokonce nabízel, že by hráči NDR přicestovali na speciální olympijská víza, jako v roce 1960 na zimní Hry ve Squaw Valley. Jenže marně.
Nakonec situace vyústila v očekávané rozuzlení. Komunistické země odmítly v Colorado Springs startovat. Kromě NDR se to týkalo nejen Sovětského svazu a Československa, ale i Rumunska a Jugoslávie, které v USA měly hrát utkání skupiny B.
Ještě 9. února 1962 čs. svaz nahlásil americkým pořadatelům nominaci, ale s dodatkem, že pokud východoněmečtí hokejisté nedostanou do 17. února vstupní víza, tým Československa nikam neodletí a zruší i domluvené exhibiční zápasy v Detroitu a dalších městech.
A tak se i stalo.
Místo do Colorado Springs odletěla reprezentace do Moskvy, kde se dvakrát utkala se sbornou a jednou s CSKA, potom zamířila k přátelským zápasům v Rumunsku… Mistrem světa – mimochodem, čs. tisk o šampionátu psal jako o mezinárodním hokejovém turnaji v Colorado Springs – se stalo Švédsko před Kanadou a USA a například pátí skončili Norové, kteří takový výsledek nikdy nezopakovali.
Bez velkého přehánění se dá říct, že Československo se bojkotem připravilo o medaili, možná o zlatou. Po tom, co byl u nás hokej v 50. letech těžce zdecimovaný politickým procesem s jádrem národního týmu, mezinárodní izolací i neustálými reorganizacemi ligových soutěží, totiž dorostla zajímavá a silná generace.
O rok dřív na MS ve Švýcarsku reprezentace vůbec poprvé porazila Sověty na velkém turnaji a skončila druhá za Kanadou jen kvůli horšímu skóre. V sezoně 1961/62 doma v přípravných duelech opět dvakrát vyhrála nad SSSR a na už zmíněném zájezdu v Moskvě remizovala 2:2 a prohrála 1:2 (v zápasech, ze kterých hráči museli být víc naštvaní než nadšení). Poprvé si tehdy v národním týmu zachytal devatenáctiletý Vladimír Dzurilla, teprve 22 roků bylo Josefu Černému, o rok starší byl Jozef Golonka atd.
Nakonec se čekání na zlato protáhlo o dalších deset let. Až do pražského mistrovství světa 1972.
****
P. S. Tehdejší komunistický tisk byl situací kolem Colorado Springs sice morálně rozhořčen, ale podobné věci se pochopitelně děly i opačně. V roce 1962 například všechny komunistické země bojkotovaly MS ve stolním tenise v Západním Berlíně, ačkoli nikdo jim v cestě nebránil. Jako zástupný důvod si vybraly, že turnaj byl svěřen západoněmeckému svazu a jeho umístění do Západního Berlína je politická provokace, kterou nehodlají akceptovat, protože město oficiálně není součástí SRN… Přitom západoberlínské týmy běžně nastupovaly ve spolkovych sportovních soutěžích.
Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!
