Studená válka neměla příliš bizarnějších příběhů, než byl ten v hlavní roli s olympijskou šampionkou, diskařkou Ninou Ponomarjovovou. Kvůli 1 libře a 12 pencím vypukla v roce 1956 mezi Velkou Británií a Sovětským svazem přes šest týdnů trvající diplomatická roztržka.
Napětí v Suezu bylo z titulních stránek nakrátko vytlačené kauzou, jež do historie vstoupila jako „Nina a pět klobouků“.
Do akce byl tehdy povolán Scotland Yard i ministerstva zahraničí obou zemí. Přes La Manche létaly depeše, výhrůžky, dotčená prohlášení.
Přitom šlo o banalitu. Dva detektivové obchodu C&A na londýnské Oxford Street si jednoho srpnového odpoledne všimli podezřele chovající se ženy, která si strčila jeden klobouk do rukávu a další čtyři mezi papírové tašky, které nesla, a bez zaplacení odešla. Vyběhli tedy za ní na ulici a dovedli ji zpátky do obchodu.
Teprve v kanceláři zjistili, že nerozumí jediné slovo. Mluvila totiž pouze rusky.
Jak záhy vyšlo najevo, nebyla to jenom tak obyčejná Ruska, nýbrž vrcholová sportovkyně. A co víc: držitelka historicky první zlaté olympijské medaile pro Sovětský svaz, kterou o čtyři roky dřív vybojovala pod dívčím jménem Romaškovová. K tomu i světová rekordmanka a mistryně Evropy.
S pomocí tlumočníka hned na místě důrazně odmítla, že by klobouky ukradla.
To policie moc neřešila. Však C&A není luxusní obchod dnes, a nebyl jím ani tenkrát, způsobená škoda byla minimální, nepatrně přesáhla jednu libru – a proto se přestupek měl druhý den během pár minut vyřešit u magistrátního soudu.
Jenže tam se Ponomarjovová nedostavila.
V té chvíli už byla veřejně známá její identita, a novináři zejména bulvárních deníků získali výživný námět. Začalo se spekulovat, kde asi tak může být. Je pořád v Británii? Nebo už byla odvlečená do Ruska a za trest ji čeká práce v solných dolech?
Policie proto vytrvale hlídkovala před ambasádou a v přístavu dokonce sledovala sovětské lodě, aby Ponomarjovová – pokud je ještě v Londýně – nezmizela.
Sovětské úřady podle očekávání celou akci označily za „špinavou provokaci, jejímž cílem bylo vydírání této známé a pozoruhodné sportovkyně“ a dodaly, že olympijská šampionka neměla důvod cokoli krást, protože z platu socialistické učitelky si takových klobouků může koupit třeba sto.
A přiložily pod kotel: ostatním atletům, kteří s Ponomarjevovou byli v Londýně, aby se zúčastnili reprezentačního utkání proti Velké Británii, nařídily okamžitý návrat domů. Akce byla zrušená. Jak pořadatelé hbitě spočítali, na vstupenkách, letenkách a vytištěných programech prodělali patnáct tisíc liber…
Navíc do slavného Covent Garden měl namířeno balet moskevského Velkého divadla, ale členové souboru v čele s primabalerínou Galinou Ulanovovou vydali v deníku Izvěstije prohlášení, že by se v Londýně necítili bezpečně, a proto zvažují, že nikam neodcestují.
Tady by škody byly tak třikrát větší než u atletického mítinku. O reputaci vzájemných vztahů ani nemluvě.
Napětí dál houstlo. Žádná ze stran nechtěla ustoupit a ztratit tvář. Diplomaté se sice v zákulisí činili, ale Sověti odmítali i jenom sdělit, kde pohřešovaná diskařka je. Stejně tak nechtěli slyšet o tom, že by se měla dostavit před porotu. Jejich zdůvodnění bylo pozoruhodné: v Sovětském svazu není zvykem, že o vině rozhoduje soud. Do soudní síně se jde pouze vyslechnout konečný rozsudek, posouzení důkazů je pouze a jenom na policii.
Nakonec Ponomarjevová k soudu přišla. Po čtyřiačtyřiceti dnech strávených na ambasádě. Důvod náhlé změny byl jasný: blížily se olympijské hry v Melbourne a další protahování případu by znamenalo, že se o medaile bude bojovat bez ní.
Před porotou zopakovala, že všech pět klobouků zaplatila a cítí se být naprosto nevinná. Librovou bankovku dala prodavačce, ale účtenku nemá, protože v Sovětském svazu se účtenky nedávají, tak ji nenapadlo ji požadovat.
Nikoho tím však nepřesvědčila. Musela zaplatit klobouky i soudní výlohy. Banalita ve výši tří liber a pár pencí tím byla definitivně smetená se stolu.
Ponomarjovová hned ten den nastoupila na parník Vjačeslav Molotov a přes Kodaň odcestovala do Leningradu. Akorát včas, aby stihla odlet na olympijské hry.
V Melbourne ji opět obklopili novináři, však v západní části světa šlo o velmi sledovanou kauzu. Na jejich dotaz s úsměvem odpověděla, že všechny tři klobouky, které má s sebou, řádně zaplatila, a potom už ji sovětští funkcionáři raději odvedli s vysvětlením, že je po dlouhé cestě unavená a nemá čas na rozhovory.
V olympijské soutěži nakonec zlato z Helsinek neobhájila. Jako hlavní favoritka skončila až třetí. Kdo ví, nebýt londýnské aféry a tréninkového výpadku, možná by Československo mělo o jednu olympijskou vítězku míň. Na to se ovšem historie neptá, pro ni je důležité, co je napsáno v oficiální výsledkové listině: 1. Olga Fikotová (TCH).
Ponomarjovová si všechno vynahradila za další čtyři roky v Římě, kdy vybojovala druhé zlato. Zúčastnila se ještě olympijského závodu v Tokiu, v pětatřiceti letech už ale dosáhla pouze na jedenácté místo.
Na celé aféře, zarputilou nesmyslností typické pro první roky studené války, byla kuriozní i skutečnost, že Ponomarjevová nebyla žádnou vzornou sovětskou občankou s dokonalým třídním původem.
Narodila se v gulagu, kam byli její rodiče posláni na nucené práce. V jedné vesnici kousek za Sverdlovskem, dnešním Jekatěrinburgem. Matka totiž pocházela z kulacké rodiny a otec byl umělec, jemuž kádrový profil nevylepšili ani příbuzní z řad církevních hodnostářů. Teprve v roce 1936, když Nině bylo sedm, se směli přestěhovat na Kavkaz a tam vést normálnější život.
Po konci kariéry pracovala Ponomarjovová jako trenérka. Zemřela v roce 2016, bylo jí 87 let. Domácí nekrology o ní psaly s úctou jako o první sovětské olympijské vítězce, některé zahraniční neopomněly připomenout už pomalu zaprášený příběh o Nině a pěti kloboucích.
Příběh, který ji v západní části světa proslavil víc než všechny úspěšné hody diskem.
Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!
