ON THIS DAY

15. října 2001: Konec experimentu s Ivanem Hlinkou

Bylo to v lednu 2002, krátce před odletem na olympijský turnaj do Salt Lake City. Společně s jedním kolegou jsme dělali rozhovor s Ivanem Hlinkou, v jakési pražské hospodě, a když jsme skončili, on svým klasicky světáckým gestem máchl rukou a zachraptěl: „Chlapi, ty piva platim já.“

Pak sáhl do kapsy od saka a místo peněženky omylem vytáhl štos svých fotek. Zatvářil se trochu rozpačitě. Moc na takové věci nebyl a ke všemu byl vyfocený na střídačce Pittsburghu, odkud ho krátce předtím vypakovali. Přesněji 15. října 2001. Navíc se pak s Penguins ještě přes právníky dohadoval o výši odstupného.

Ale hned se zasmál a pobaveně povídá: „Jsou skoro nový. Nechcete? Podepíšu vám je.“

Chtěli jsme. Jak je poznat i z náhledové fotky nad tímhle textem.

****

Hlinkův příchod do Pittsburghu se začal rodit o šestadvacet měsíců dřív, kdy klub vyhodil kouče Kevina Constantina. Pokud se o Jaromíru Jágrovi říkalo, že celou kariéru v NHL marně hledal trenéra, který by mu vyhovoval, tak nejdál ideálu byl právě Constantine (a nejblíž zřejmě Tom Renney později v New York Rangers). Nad týmem ztratil kontrolu, jak praví známý eufemismus, a musel jít.

Generální manažer Craig Patrick našel náhradu okamžitě. Zavolal svému minnesotskému skautovi Herbu Brooksovi a nabídl mu pozici hlavního kouče. Byl v tom kus symboliky a ironie zároveň. Patrick byl Brooksovou pravou rukou při americkém „zázraku na ledě“ v roce 1980, ale také ho o pět let později jako generální manažer Rangers vyhodil a postavil se místo něj na střídačku.

Zároveň bylo jasné, že to není trvalé řešení. Brooksovi bylo dvaašedesát a neměl ambice vracet se do NHL, kde koneckonců nikdy moc úspěšný nebyl. A taky už ho trápilo zdraví.

V lednu 2000 se zrodil nápad oslovit Ivana Hlinku. V NHL měl díky Naganu slušné renomé, kromě toho na mistrovství světa 1999 dokázal v semifinále hraném na dva zápasy vyřadit vůbec ne slabou Kanadou a pak si dojít až pro zlato.

Navíc v Pittsburghu se silně třepotala pomyslná české vlaječka: kapitánem byl Jaromír Jágr, k důležitým členům týmu patřili Robert Lang, Martin Straka a Jiří Šlégr, do NHL nakukovali Jan Hrdina a Michal Rozsíval, na farmě a v juniorce se na velký hokej chystali talentovaní mladíci Milan Kraft s Josefem Melicharem.

Do Pittsburghu přiletěl Hlinka – v té době stále ještě kouč národního týmu – 18. ledna 2000.  Na týdenní návštěvu, jejímž účelem měla být „výměna myšlenek a informací,“ jak novináře ujistil GM Patrick. I sám trenér zlehčoval dotazy, jestli se náhodou nepřišel ucházet o práci: „Uff, na takové myšlenky je hrozně brzy. Ale kdo ví? Třeba jednou.“

Po týdnu se skutečně vrátil domů. Jednak oslavit padesátiny a jednak reprezentaci čekaly tradiční únorové Švédské hry.

Ale na těch se už v akci neukázal. Neboť události nabraly nečekaně rychlý spád: už před turnajem oznámil, že kývl na nabídku Pittsburghu stát se tzv. associate coach, což zjednodušeně řečeno je asistent s širšími pravomocemi. Původně měl být ve Stockholmu k ruce svému nástupci Josefu Augustovi, nakonec odletěl domů ještě před prvním zápasem.

Do Pittsburghu se kvůli průtahům s udělením pracovních víz vrátil až 20. února – přesně dva roky poté, co v Naganu slavil životní výhru nad Kanadou. Hned přesedl na letadlo do Tampy, kde ho čekal první zápas v nové funkci.

Správně se jí nemělo říkat associate coach, nýbrž coach-in-waiting. Ačkoli Patrick trvale na veřejnosti mlžil, že stále není jisté, jestli Hlinka po sezoně opravdu vystřídá Brookse, byť je to pravděpodobné, ve skutečnosti obě strany podepsaly tříletou smlouvu. V prvním roce s platem 400 tisíc dolarů, pak si měl český kouč polepšit na půl milionu.

Teď měl půl sezony na to, aby se učil od zkušeného amerického praktika.

Když se trochu rozkoukal, dostal na starost tréninky. Jednou dokonce v Edmontonu koučoval mužstvo při zápase, když Brookse bolela záda a jenom z press boxu sděloval svému štábu postřehy do sluchátek.

Sezona 1999/2000 skončila pro Penguins vyřazením ve druhém kole play off.

Brooks se v květnu podle plánu rozloučil s Pittsburghem i s NHL, ale klub pořád odmítal oficiálně Hlinku jmenovat jeho nástupcem. „Ještě jsme se nerozhodli,“ pokračoval Patrick ve zvláštní hře.

Nakonec se Hlinka dočkal až 21. června, krátce před draftem. Byla to sice formalita, nicméně o jeden milník tím přišel. Nestal se prvním evropským hlavním koučem v historii NHL, protože o pár týdnů ho předběhl Alpo Suhonen z Finska, jehož angažovalo Chicago. To jen drobná poznámka pro milovníky kvízů.

Ivan Hlinka – šestnáctý kouč v tehdy 33leté historii Pittsburgh Penguins

****

Hlinka: English is no problem.

Tak zněl titulek listu Pittsburgh Post-Gazette po úvodní tiskové konferenci nového trenéra a bylo tím nastolené téma, které provázelo celé Hlinkovo angažmá. Ještě o něm bude řeč.

Druhou věcí, která se začala řešit, byla skladba týmu. Dokáže nový kouč pozvednout Jágrovy výkony i náladu a dovést mužstvo ke Stanley Cupu? Koho z krajanů si ještě přivede?

Odpověď na poslední otázku nebyla složitá. Pittsburghu se nepodařilo dotáhnout trejd Roberta Reichla z Phoenixu (Coyotes za něj chtěli mj. první kolo na draftu, na což Penguins nepřistoupili, a reprezentační kapitán i další sezonu strávil v Litvínově) ani Petra Svobody z Tampy Bay (nakonec jeho kariéra skončila už za půl roku, kvůli zranění).

Hlinka aspoň přemluvil Patricka, ať jednu z posledních voleb při draftu využije na Romana Šimíčka (tehdy musel draftem projít každý Evropan ucházející se o smlouvu v NHL). Viděl v něm totiž budoucího člena první lajny, vedle Jágra a Hrdiny.

Definitivní představu o sestavě si začal budovat při svém prvním tréninkovém kempu. Hned po jeho skončení tým nasedl do letadla a vydal do Japonska, kde ho čekaly úvodní dva zápasy proti Nashvillu. Symbolicky v zemi, kde Hlinka dosáhl největšího trenérského úspěchu.

V letadle sedělo čtyřiadvacet hráčů, z toho devět Čechů, na soupisce byli i zástupci z Ruska, Švédska, Finska. A jasně, pár Kanaďanů a Američanů. Pittsburgh byl v tomhle historickou raritou.

Premiéru sice Hlinka prohrál 1:3, ale v japonské odvetě Penguins stejným poměrem uspěli, po návratu jim vyšel i domácí první zápas s Tampou (3:2) a po čtyřech duelech měli na kontě tři výhry. Slušný start.

Hlinka, jak bylo jeho zvykem, systémově sázel na tři útoky a vycházelo mu to. Změnu si pochvaloval i z dálky přihlížející majitel klubu Mario Lemieux: „Jako hráč jsem vždycky tvrdil, že nejvíc času na ledě mají trávit ti nejlepší. Je to dobrá věc.“

Embed from Getty Images

Ale pohoda netrvala dlouho.

Na ledě to přestalo jít Jágrovi, jehož záchvěvy nepohody měl trvale léčit právě Hlinkův příchod. Při šňůře na přelomu října listopadu nasbíral jeden gól v pěti zápasech a pak začalo být ještě hůř, jeho následující slump vyjadřují čísla: 12 utkání, 1 trefa. Nic takového od nováčkovské sezony nezažil.

Brzy se začalo čile spekulovat o výměně. Však bral přes 10 milionů dolarů, tedy skoro třetinu peněz určených na platy hráčů Penguins.

Když už mnozí komentátoři považoval trejd za téměř jistý, stala se věc, kterou nikdo kromě několika málo zasvěcených nečekal. Návrat na led oznámil Lemieux. Novinku pustil do světa 12. prosince 2000, mezi svátky pak odehrál proti Torontu první zápas.

Výkony Penguins šly rázem nahoru, i ty Jágrovy (nakonec popáté získal Art Ross Trophy), ale Hlinka se zároveň ocitl v hodně výjimečné situaci: jeho zaměstnavatel se ze dne na den stal jeho svěřencem. Nebyla to změna, která by mu – jak se ukázalo – z dlouhodobého hlediska hrála do karet.

V první řadě se Lemieuxovým příchodem změnila hierarchie v kabině a trochu také způsob, jakým místní novináři referovali o týmu.

Najednou se Pittsburgh v jejich očích stal hlavním favoritem na Stanley Cup a stále pevněji docházeli k závěru, že tento sen může zničit jediný muž – Ivan Hlinka.

Embed from Getty Images

O rok dřív ještě byli schopni připustit, že to sice není trenér pro NHL, ovšem zrovna v Pittsburghu může být úspěšný. Teď o tom dost zásadně pochybovali.

Všímali si, že s Jágrem si nevytvořil tak pevný vztah, jak se na začátku čekalo, velkou pozornost například vzbudila jejich hlasitá výměna názorů, kterou zachytily televizní kamery. K dobru Hlinkovi nepřipočetli ani to, že na okraj sestavy se dostali dva Češi, jež si do týmu přivedl jako vytoužené posily – obránce František Kučera a útočník Roman Šimíček.

Vůbec mu s gustem předhazovali, že zámořskému hokeji ani po roce v NHL nerozumí. Lemieuxem ještě nedávno obdivovaná hra na tři útoky byla najednou vnímaná jako relikt starých časů.

Žurnalisté občas při kritice volili slovník, po jakém by se už dneska asi sáhnout neodvážili. „Tohle není česká pivní liga, tedy pardon, česká hokejová liga. Tohle je National Hockey League,“ stálo v jednom z komentářů, který zpochybňoval Hlinkovu kompetenci.

Hlinka je problém, ne řešení – hlásal titulek pittsburských novin před Game 5 v sérii s Buffalem, kterou nakonec Penguins vyhráli a postoupili do finále konference.

Tlak začal sílit v play off. Když se ve druhém kole Pittsburgh tahal s Buffalem až do sedmého zápasu a v jednu chvíli to vypadalo docela beznadějně, vynesli novináři jasný ortel. Penguins promarnili nadějně vyhlížející sezonu kvůli tomu, že Ivan Hlinka je horší trenér než na druhé straně Lindy Ruff. Nemá jasný systém, v našlapaném programu pořád přetěžuje dvě elitní pětky, neumí reagovat na hru soupeře.

Jenže v sedmém utkání Penguins uspěli a postoupili mezi nejlepší čtyři týmy. Změna atmosféry? Žádná. „Pokud Pittsburgh přeci jenom vyhraje Stanley Cup, nebude to díky Hlinkovi, nýbrž jemu navzdory,“ napsal deník Pittsburgh Post-Gazette.

Český trenér si sice nikdy nedělal velkou hlavu z toho, co píší noviny, na druhé straně narůstající tlak musel cítit. Ale jel si dál svoje.

Opravdu nechápal, jak funguje NHL? Nebyl schopen měnit návyky, které si přinesl z evropského hokeje?

Ani jedno. Jenom prostě věřil svojí cestě a svým zkušenostem. Koneckonců kvůli tomu si ho Patrick přivedl. Kdyby chtěl kouče s kanadským přístupem a kanadskými metodami, měl jich na výběr mraky.

„Nejsem Bobby Fischer, nehraju s těmi dvaceti hráči na ledě šachy. Každý z nich má svůj styl, svojí hlavu. A vy jako trenér jim musíte dát trochu svobody,“ odrážel dotazy, proč není schopen Penguins vtisknout řád a disciplínu.

Hlinka se zkrátka odmítal stát McHlinkou.

****

Pittsburgh nakonec ve finále Východní konference nestačil na New Jersey, budoucího šampiona.

Byť lokální novináři začali ve velkém řešit, jestli by navzdory dvěma vyhraným sériím v play off neměl Hlinka předčasně skončit (tím spíše, že se očekával Jágrův trejd, k němuž nakonec počátkem prázdnin došlo), dostal důvěru i do další sezony. Ovšem s jedním téměř ultimátem: přes léto musí zásadně zapracovat na angličtině.

I Lemieux totiž po návratu denně viděl, že zásadní strategické porady místo Hlinky vede jeho asistent Rick Kehoe, což trenérovu autoritu u mužstva dvakrát neposilovalo. Někdy výsledkem nedostatečné komunikace byly zmatky při střídání v klíčových momentech zápasů. Novináři zase začali vytahovat humorné historky o Pierru Creamerovi, kouči ze sezony 1987/88, který se jako rodilý Quebečan nikdy pořádně nenaučil anglicky a v Pittsburghu mu rozuměl snad jenom Mario.

Když Hlinka v září 2001 přiletěl na tréninkový kemp, nějaký pokrok v angličtině byl znát, ale nebyl to posun směrem, který vyžadovali Patrick s Lemieuxem. Tuhle věc hodně podcenil. NHL počátku tisíciletí byla soutěží, kde se komunikace stala základem. Komunikace směrem dovnitř i k veřejnosti. A také sebeprezentace. Tady už litvínovské bohémství stačit nemohlo.

Právě tohle šéfové klubu Hlinkovi spočítali při špatném startu. Po čtyřech prohraných zápasech byl odvolán, nečekaně rychle.

Embed from Getty Images

Pravdou samozřejmě je, že měl k ruce oslabený tým. Jágr byl vyměněný do Washingtonu a nepřišla ani zdaleka adekvátní náhrada.

Pravdou je, že Lemieux začal mít v kempu další zdravotní problémy a z oněch čtyřech zápasů musel dva vynechat.

Pravdou je, že gólmanská dvojice Aubin-Hedberg nebyla z těch, na níž by se dala postavit dobrá sezona.

Ale přístupem ke studiu angličtiny dal generálnímu manažerovi důvod navíc k rychlé rozlučce.

Na druhé straně Hlinkovi uškodily i další skutečnosti, které ovlivnit nemohl.

Za poslední rok se atmosféra v klubu změnila a najednou už nebylo potřeba mít českého kouče. Naopak, ideálem byl trenér, který bude vyhovovat Lemieuxovi a bude mít pochopení pro jeho specifické potřeby. Jako to ostatně bylo od roku 1984 vždycky. Kehoe, dlouholetý asistent všech trenérů, co za jeho působení Pittburghem prošli, se zdál být takovou volbou.

Blízká budoucnost navíc ukázala, že z čistě sportovního hlediska Hlinkův vyhazov nic nepřinesl.

Penguins dál chřadli, vyhráli jenom 28 z následujících 78 zápasů a v divizi skončili jasně poslední, bez naděje na play off. Lemieux nastoupil pouze k 24 utkáním a ke zlobě fanoušků bral NHL spíše jako přípravu na olympijský turnaj v Salt Lake City, kde se nakonec dočkal zlaté medaile, první pro Kanadu od roku 1952.

Sezona 2002/03 – poslední, kde Hlinka měl původně stát na střídačce – dopadla ještě hůř. Tým získal o další čtyři body míň a následně dostal vyhazov i Kehoe.

****

Kdyby byl příběh zámořského experimentu s Ivanem Hlinkou zpracovaný do filmového dokumentu, na konci by asi u hlavních postav bylo několik dovysvětlujících titulků. Třeba takových:

Herb Brooks zemřel 11. srpna 2003, při autonehodě u Forrest Lake.

Ivan Hlinka zemřel 16. srpna 2004, při autonehodě u Karlových Varů. Podle procentuálního počtu získaných bodů je stále šestým nejúspěšnějším trenérem v historii Penguins.

Jaromír Jágr po odchodu z Pittsburghu už nikdy Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče NHL nezískal.

Mario Lemiux ukončil kariéru v lednu 2006, ze zdravotních důvodů. Po Hlinkově vyhazovu pouze jednou zvládl víc než polovinu sezony, play off si už znovu nezahrál.

Od 15. října 2001 NHL čeká na dalšího evropského trenéra.


Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.