Když vystoupíte z mnichovské U-Bahn na stanici Olympiazentrum a půjdete podle ukazatelů směrem do bývalé olympijské vesnice, která už skoro půl století slouží jako byty a vysokoškolské koleje, dostanete se až do ulice Connollystrasse.
Je to poklidné místo, naproti sobě dvě řady domů s balkony plnými květin a bonsají. Občas někdo tiše projde, jindy vás vyruší cyklistův zvonek.
Pokud se nebudete pečlivě rozhlížet, možná si před číslem 31 ani nevšimnete malého pomníčku, na kterém je německy a hebrejsky napsáno: „V této budově bydlel od 21. srpna do 5. září 1972 při XX. olympijských hrách tým státu Izrael. Pátého září zemřeli násilnou smrtí David Berger, Seew Friedman, Josef Gutfreund, Elieser Halfin, Josef Romano, Amizur Shapira, Kehat Shorr, Mark Slavin, Andre Spitzer, Jaakow Springer, Mosche Weinberger. Čest jejich památce.“
Devatenáct řádek, jež ve zkratce popisují největší tragédii olympijské historie.
Hry v Mnichově měly být ty nejdokonalejší a nejpoklidnější v historii. Konaly se sedmadvacet let po skončení druhé světové války a pořadatelé dělali všechno proto, aby ukázali „nové Německo“, tedy aspoň jeho demokratickou západní část.
Postavili nádherný a dodnes moderní Olympiastadion, jehož architektura symbolizuje otevřenou, svobodnou společnost. Ostraha olympijské vesnice neměla zbraně, jenom vysílačky, a byla oblečená do slušivých modrých obleků, které byly ušité tak, aby vůbec v ničem nepřipomínaly nacistické uniformy.
Heslo znělo: The Happy Games. Šťastné Hry.
A platilo přesně do 5. září 1972.
Pak se nad ránem vplížili do olympijské vesnice Palestinci oblečení do sportovních úborů a podařilo se jim zajmout jedenáct izraelských rukojmí. Patřili ke komandu Černé září, teroristické odnoži Organizace pro osvobození Palestiny, jíž velel Jásir Arafat.
Dva urostlí Izraelci – vzpěrač Josef Romano a trenér zápasníků Moše Weinberger – kladli odpor a při potyčce je teroristé zabili. Střelba probudila sportovce v okolních ubikacích, naštěstí se větší části izraelské výpravy podařilo uprchnout a zalarmovat šéfy organizačního výboru.
Bylo 5 hodin, 25 minut a začal den plný zmatků, násilí, nadějí a zbytečně prolité krve.
Palestinci oznámili, že za životy rukojmí požadují propuštění 234 spolubojovníků z izraelských věznic a také německých levicových teroristů Andrease Baadera s Ulrike Meinhofovou z RAF. Ultimátum vyprší v 9.00.
Svět byl v šoku.
V Německu šlo opět Židům o život. Ve městě, kde izraelští sportovci museli při cestách míjet odbočky na Dachau, místo prvního koncentračního tábora.
„Od začátku jsem se tu necítil dobře,“ přiznal později chodec Šaul Ladany. „Když místní chválili moji němčinu, a ptali se, kde jsem se ji tak skvěle naučil, uváděl jsem je do rozpaků odpovědí, že jako dítě v koncentračním táboře Bergen-Belsen.“
Do deváté hodiny se německé politické špičky ani nedokázaly sejít, natož aby začaly řešit situaci. Aspoň se podařilo vyjednat prodloužení ultimáta a kontaktovat izraelskou premiérku Goldu Meirovou.
Ta odmítla na návrhy únosců přistoupit. „To by se už žádný Žid necítil ve světě bezpečný,“ zněla rezolutní odpověď.
Izrael nabídl, že do Mnichova pošle protiteroristickou jednotku a ta rukojmí osvobodí, ale Němci byli proti.
Přitom sami žádný plán, kromě zdržovací taktiky, neměli.
Situaci navíc komplikovaly místní zákony, které nadřazují moc bavorských úřadů nad spolkovými. Brzy sice dorazil ministr vnitra Hans-Dietrich Genscher, ale měl jenom poradní hlas. Všechno bylo na zemské vládě a policii.
Do olympijské vesnice se okamžitě nahrnuli novináři a svět mohl pohnuté události sledovat v přímém přenosu.
Dělali to i teroristé. Zapnuli si televizi a měli tak dokonalý přehled o dění venku. Viděli, jak tam pobíhají zmatení policisté, organizátoři, mezi ně se mísili reportéři, sportovci i sběratelé autogramů. Okamžitý úder bezpečnostních jednotek nepřicházel v úvahu.
Ještě několik hodin probíhaly soutěže, než je MOV zastavil.
Americký plavec Mark Spitz měl zrovna tiskovku, kde se chystal hovořit o sedmé zlaté medaili, již získal o den dříve. Místo toho byl dotčený, že mu někdo ukradl show.
„Co říkáte událostem v olympijské vesnici?“
„Bez komentáře.“
„Jste přeci Žid jako oni. Nic nám k tomu nepovíte?“
„Bez komentáře.“
Nebyl ovšem jediný, kdo si v počátku neuvědomoval vážnost situace. Nakonec raději odletěl do Londýna, aby se jako prominentní židovský sportovec nestal dalším terčem teroristů.
Vyjednávání vedlo několik hodin do slepé uličky. Izraelská vláda neustoupila, Němci nemohli její postoj ovlivnit a Palestinci pochopili, že jejich původní cíl je za nastalých okolností nedosažitelný.
K večeru se zrodil kompromis, na jehož úspěchu záleželo zejména Mezinárodnímu olympijskému výboru, který chtěl mít problém co nejdřív z krku. A bylo jedno, za jakých okolností.
Němci přislíbili teroristům, že je nechají i se zajatci odletět do Egypta, který má dobré vztahy se Západem i Palestinci, a tam se situace diplomaticky vyřeší. Dokonce se v zákulisí mluvilo o tom, že Izrael je ochoten výměnou za své občany tajně propustit padesát vězněných Palestinců.
Byla to od počátku léčka.
Němci ani na chvíli neuvažovali, že by rukojmí nechali ze země odletět. Cílem úskoku bylo dostat teroristy na letiště, tam je zneškodnit a osvobodit Izraelce. Za místo úderu byl vybrán Fürstenfeldbruck, letecká základna NATO asi dvacet kilometrů za Mnichovem.
Palestinci s návrhem souhlasili.
Zdálo se, že vše spěje k úlevnému konci. Jenže bavorská policie, která v té době ještě nedisponovala vycvičenou protiteroristickou jednotkou a s podobnými situacemi neměla zkušenosti, začala kupit jednu chybu za druhou.
Původní plán zněl, že teroristé i rukojmí odletí dvěma vrtulníky na Fürstenfeldbruck, kde bude připraven boeing Lufthansy a v něm policisté převlečení za personál. Až dva palestinští vůdci vstoupí, policisté je zneškodní a odstřelovači pak zabijí zbylé tři teroristy.
Do té doby si totiž Němci mysleli, že protivníků je pouze pět.
Teprve po desáté večer zjistili, že teroristické komando má osm členů. Na letišti na ně čekalo jenom pět policistů se zbraněmi, navíc bez speciálního odstřelovačského výcviku. Neměli vysílačky ani infračervené zaměřovače, letiště nebylo pořádně osvětlené.
Navíc policisté, kteří měli číhat v letadle, si odhlasovali (!), že je akce příliš riskantní, a stroj opustili…
Plán se naprosto sesypal.
Když Palestinci vešli do letadla a zjistili, že je prázdné a tudíž se nikam neletí, pochopili německé úmysly. Krátce nato začala chaotická přestřelka trvající déle než hodinu.
Odstřelovači nevěděli jeden o druhém, na letišti panoval zmatek. Teroristé se ze všech sil bránili a pouštěli salvy z kalašnikovů.
Všechno směřovalo k tragickému konci. Zoufalí Palestinci hodili granát do jednoho vrtulníku a v druhém postříleli ostatní svázané rukojmí.
Výsledek zpackané akce byl děsivý: devět mrtvých Izraelců, pět zabitých teroristů a zbloudilá kulka usmrtila také německého policistu v řídící věži.
Ke všemu vydala agentura Reuters už ve 23.31 headline: „VŠICHNI IZRAELŠTÍ RUKOJMÍ ZACHRÁNĚNI“. Slavilo se v Mnichově i Izraeli. Teprve po třetí hodině ráno přišlo kruté dementi.
Druhý den, 6. září 1972, se na Olympiastadionu konala tryzna za mrtvé.
V hledišti zůstalo symbolicky jedenáct volných míst. Arabské výpravy akt bojkotovaly.
V zákulisí probíhaly vzrušené debaty, co bude s osudem Her. Šéf organizačního výboru Willi Daume byl pro jejich ukončení, ale mezi funkcionáři měl slabou podporu. Jejich rozhodnutí nezměnilo ani to, že okamžitě odletěly výpravy Egypta, Alžírska a Filipín, stejně jako několik sportovců z Norska a Nizozemska.
„The Games must go on,“ pronesl Avery Brundage, šéf MOV.
A tak se po 34 hodinách zase začalo běhat, skákat a házet míčem. Zatímco jedenáct sportovců opouštělo Mnichov v rakvích, jiní se rozcvičovali a promýšleli taktiku. Šlo přeci o medaile.
Byla to nejčernější kaňka v dějinách olympijských her.
Ale příběh ještě nekončil.
V říjnu 1972 unesli jiní členové komanda Černé září letadlo Lufthansy na trase z Damašku do Frankfurtu a rukojmí vyměnili za tři Palestince, kteří zůstali po mnichovských událostech v bavorském vězení.
Izrael to bral jako urážku.
Pět mrtvých teroristů Palestinci považovali (a dodnes považují) za národní hrdiny, navíc tři přeživší byli po pár týdnech propuštěni. „Nikdo nesmí ujít trestu,“ shodla se vláda Goldy Meirové a nařídila speciálním jednotkám zlikvidovat hlavní strůjce masakru.
Tajná operace dostala jméno „Boží hněv“ a bylo o ní natočeno několik filmů. Jako poslední se tématu v roce 2005 ujal Steven Spielberg ve snímku s prostým názvem Mnichov.
Elitní jednotky v letech 1972 až 1988 pozabíjely většinu lidí odpovědných za smrt jedenácti izraelských sportovců (bohužel i několik nevinných Arabů) – v Paříži, na Kypru i v Libanonu.
Po každé úspěšné akci vláda vyrozuměla pozůstalé, že je na světě o jednoho vraha míň.
I když od tragických událostí uplynulo skoro padesát let, pro Izrael neznamenají pouze minulost. Na scénu se silně vrátily před devíti roky, kdy rodiny obětí při čtyřicátém výročí žádaly, aby během zahájení olympiády v Londýně byla památka mrtvých uctěna minutou ticha.
MOV to z obavy před reakcí arabských zemí odmítl. Vzpomínat se smělo jen soukromě.
Teprve letos, při slavnostním zahájení v Tokiu, se izraelské oběti teroristického útoku dočkaly veřejné piety.
Pokud se vám text trochu víc líbil, můžete mi třeba koupit kafe. Díky!
